Albetní expresní pokladna pátrá a informuje

Nadpis má asociovat podobnost s dávnou televizní relací Federální kriminální ústředna pátrá a informuje, protože tak jako jeden z hlavních hrdinů jsem se nedávno cítil. Jedním slovem: s paní pokladní to v marketu byla jednoznačně láska na první pohled!

Ve vozíku mám už nabráno, takže hurá ke kase. Zařadím se, jsa myšlenkami úplně jinde, a proč ne, když nadcházející činnost přece nevyžaduje nadprůměrného soustředění. V tom jsem se ale tenkrát hodně mýlil.

„Kolik máte těch mlík?“ pohodila ke mně hlavou paní pokladní přes další dva nakupující přede mnou. No a já, protože jsem poměrně často zvyklý přemýšlet, a to upřímně přiznávám i přesto, že si to o mně ne každý myslí, jsem zpozorněl.

Fáze přemýšlení, mého osobitého přemýšlení číslo jedna spočívala v tom, jestli má ta zvědavá paní na mysli celkový počet mlík nebo balíků. Fáze dvě dospěla k tomu, že jsem si tím nebyl vůbec jist, takže třetí, konečnou fází bylo mlčení. Paní mi sice zopakovala svou domněle jednoduchou otázku, ne však pro mě. Já opět nic, takže si musela pomoct sama. Aby na můj vozík lépe viděla, nadzvedla se, přitom si nejspíš pomyslela něco o mé natvrdlosti nebo nahluchlosti, aby na to v zápětí zapomněla a nařídila mi, že jeden balík musí dolů.

„Proč?“ konečně zahajuji dialog, po kterém tolik toužila.

„Máme to v letáku, jedna osoba – maximálně dva balíky!“ Jenomže já leták neviděl, co ale jsem věděl bylo to, že žádné cedulkové omezující upozornění u mlík nebylo. Tak jsem i řekl, ale když paní trvala i nadále na tom, že balík musí dolů, já prozíravě vytušil, kdo z nás dvou je u kasy pánem. Proto dle jejího přání sundávám nadbytečný balík na zem pod pás.

„To ty mlíka nemůžete odnýst nazpátek?“ nejsem za své vzorné počínání vůbec pochválen.

Přemýšlím co na to říct. Fáze 1,2,3 je rychlá, beznázorová, proto neříkám nic. Výborná rada a zřejmě to po nevábné dialogové zkušenosti bude úplně to nejlepší. Pouhý jeden zákazník přede mnou a já trnu co se mnou bude dál. Nevím co s nohama, nevím co s rukama, z nervozity si utrhávám jeden sáček z pod posuvného pásu.

„Za tu tašku se platí!“ opět se mi připomíná má dnešní vyvolená a já zapochybuju o své doposud bezúhonné existenci. To vypadám jako šupák od kanálu, že nemám na dvoukorunový igelit navíc? Já, co se dennodenně voní a sprchuje, ten, co ví, že gró oděvního vkusu je ve stejné barvě nahoře a dole, ten, který neměl ponožky v sandálech ani při podzimním výstupu na zasněžený Praděd a zuby si pravidelně niťuje? No nezkontroloval jsem si hned, nevyčuhuje-li mi sláma z kapes, jestli mám u kalhot dopnuto a oba límce zastrčené pod svetr?

Nic, nenašel jsem nic, takže také neříkal nic. I na pásu bylo vše vzorně připraveno, v košíku nic nezapomenuto, to vše třikrát překontrolováno, to přece musím dát! Jenomže pak uvidím: Expresní pokladna – nákup do deseti položek! Hrůza, zděšení, bezmoc a pot po celé těle! Nechtěl bych vám přát zažívat to napětí, když jsem své zboží na pásu počítal. A ty nervy pak, protože toho bylo jedenáct! A k tomu všemu přede mnou nekompromisní babizna, co si na mě zasedla! Neměl bych přece jenom jít rychle vrátit toho sejra? blesklo mi hlavou, ale na podobné zhovadilosti už nebyl čas.

Paní začíná mé zboží markovat a já jsem jako na trní, jestli při tom stíhá i položky sčítat. Začíná to ve mně vřít jako v japonském reaktoru a neuklidňuje mě ani to, že ten zežmoulaný moula za mnou jich má vyloženo nejmíň patnáct. Přitom vypadá jako kdyby ho česká kráva z huby vyplivla a bezostyšně se na celé kolo tlemí i přesto, že zubů má jak po boxerském zápase s Tysonem a Kličkem dohromady. A k takovému někomu ona nemá nic!

„Příště jenom deset položek!“ vysloužil jsem si pouhé pokárání a ve mně se prala prohra se štěstím. Námitku jsem vzal pokorně na vědomí, ale už ne tak cenu, která mě ale hódně překvapila. To moje nic že stojí 648? Pravda, ani kachna v akci není laciná, ale i tak! Však já si to z lístečku ještě překontroluju, těším se na to, že paní pokladní nemusí mít vůbec poslední slovo. Jenomže co se jako napotvoru nestalo? Páska se jí nějakým nedopatřením zadrhla, ze strojku pořád nic nevyjíždí, zato paní předvídavě vytuší:

„Asi budete chtít účtenku, že jo?“ A to víte, že já jsem toužebně přitakal. Statečný boj  s vymožeností techniky pokračoval i nadále, ale marná sláva, buď mám smůlu anebo to na mě paní hrála pěkně fikaně.

„Moc se omlouvám, ale nemohl byste si pro ni zajít k reklamační pokladně?“ No co sem mohl, zase nic jsem mohl. Mávl jsem nad tím rukou a ke vchodu se odporoučel aspoň s grácií a jakože nad věcí.

Ano, hlodal ve mně červíček pochybnosti, jestli mě přece jenom moje milá pokladní neobrala, protože ta její ke mně nevšední náklonnost a zrovna ta náhoda se zaseknutým papírem, byla do očí bijící. Navíc kdo ví, jak a jestli vůbec, bych u reklamační pokladny pochodil, ale to všechno vem čert. Stovka nebo dvě nic neřeší  a když to paní udělalo radost, proč ne.

Zajímavé je však to, že ačkoli jsme si ani moc nepopovídali, určitě na sebe jen tak nezapomeneme. Já při obědě velmi pravděpodobně dvakrát markované kachny tedy určitě ne!