Aby v novinách bylo bílo

Také vám připadá, že nám denní tisk nepřináší zásadní informace, ale spíše nám diktuje co máme číst? Ano, číst, zahlcovat tragédiemi, žabomyšími spory, nedůstojnostmi a až druhořadě přicházejí na scénu důležitější, političtější události.

Jistě, nedávná srážka vlaků v Polsku, potopená Concordia, tunelové autobusové neštěstí ve Švýcarsku, jsou jistěže událostmi velice tragickými a pozornost si zaslouží, jenomže opravdu až takovou, aby se jimi nepřiměřeně dlouho prvořadě zabývaly i seriózní deníky? Zrovna neštěstími dopravními, které se v rozličných koutech světa dějí dennodenně a stávat budou, protože cestování taková rizika přináší? A jak k tomu přistupují média? Květnatě a navíc s přídavkem! Jako pokrm je nám naservírován souhrnný výčet všech nejtragičtějších nehod železničních, silničních, leteckých a plavebních. To je komfort, panečku! Čím více obětí a co nejblíž ku Praze, na tom si tisk smlsne o to víc.

Ne, vůbec netoužím po socialistických informacích, kdy a kam zavítal který tajemník ÚV KSČ a KSSS, jaký dar přijal a dal, k čemu se zavázali a s jak vřelým objetím se odporoučeli, jen po skromně vedené černé kronice na závěrečné stránce novin toužím. Po jejich krátkých zprávách o zlodějnách, o tragické dopravní nehodě, vraždě či jiných významných nešvarech. Hlavně však stručně, jasně, výstižně, tak jako kdysi, skrytě v ústranní.

Přece to, že ve světě není zrovna žádné osmičkové zemětřesení, desetimetrová tsunami, v relativním klidu je občanská válka v Angole a Libye už příliš nezlobí, není důvodem k tomu, že se musí pokaždé na titulní stranu něco vyštrachat. Ano, třeba dopravní nehoda, která by v současné konkurenci s meteoritem v Číně byla z povrchu novinového smetena v sekundě jak tlaková vlna.

Okurková politická sezóna? Nikdy! Vajíčka na scénu! Trapná VV kauza na ústupu a žádné jiné nešvary v dohlednu? Neuvěřitelné, ale snad se brzy ze skály zřítí aspoň minibus. Pro takhle uvažující šéfredaktory jsou planá období velmi frustrující a noční můrou k tomu. Sahají tedy po čemkoli, tragédie nevyjímaje. Jejich plátek tak stále dokola rozvláčně omílá to samé jako jeho stejně infikovaný konkurent a samozřejmě, že i každý nadržený bulvár. Počet  stránek zachovat za každou cenu, narvat do nich cokoli, to je panečku novinářské krédo jak má být! Do novin třeba i na střeše trucujícího nastydnutého papouška alergického na antibiotika, hlavně své čtenáře neprovokovat nicotou.

Kdo nechce, ať noviny nekupuje, nečte, podotknete, jenomže obrovitánské titulky se nečtou, ty se vidí i zdaleka a z nenadání vás přepadnou třeba v marketu u kasy! Chtě nechtě tak informován jsem a ikdyž dál nečtu, zkázu hrůzy si lze pod názvy lehce domyslet. A připomínkuju znovu: jak lehce by to vyřešil návrat k pokorné černé kronice na sedmé novinové straně, která by se podle přání nejenom snadno vyhledala, ale ještě lehčeji přehlídla.

Ptám se tak proč? Proč taková spoušť informací o lidském neštěstí? Kvůli čtenářům pro jejich šťastný pocit, že nebyli při tom? Mají si spokojeně oddechnout, na cizím neštěstí si ulevit? Nebo nás negativní zprávy mají při usednutí do vlaku nebo letadla připravovat rovnou na to nejhorší? Stresovat se před i během cesty? Opravdu je to to pravé pro lidské zdraví? A opravdu i čtenářsky tolik žádané?   

Proč tedy u nás neexistuje jediný čtrnáctideník-tragédijník? Zřejmě proto, že by na trhu neuspěl. Stále tak žiju v naději, že my Češi po špatných zprávách až tolik netoužíme, že nám jsou jenom ve zbytečně ničivé síle předkládány. Možná, že bychom se tak vůbec nezlobili, kdybychom stále častěji četli články sousedící s bílými nepopsanými místy.

Protože než se strachovat z hafo čtení depresivního nebo nepochopitelného, příkladem nechť je příběh roztrojené osobnosti Barbory, Aničky a Adama Škrlovic, to už raději vesele o Amině Pučálkovic. Pokud jde o mě, já bych si za zklidňující novinové bílo klidně i připlatil. A paradoxně tak tiskoviny začal kupovat pravidelněji.