A zase zážitek!

Není tomu tak dávno, kdy jsem tady „zážitkoval“ s Alzou a chybujícím řidičem, no a co čert nechtěl, minulý týden mě potkal hned trojprožitek a ten vytuněný zážitkový fešák to tentokrát stihl během jednoho večera.

Z brýlí mi upadla nožička, takže jsem potřeboval nové. Žádný problém, už rok nosím v peněžence předpis na skla, až jednou, co kdyby – mi upadla brýlí nožička, třeba. V optice šlo všechno v pohodě, obroučků byl velký výběr, paní prodavačka si z předpisu opsala mé krátkozraké hodnoty a všechno mohlo být fajn…

Pak hurá do kina! A zrovna tam jsme narazili na klimatizaci, která o sobě z levé strany dávala velmi vydatně vědět. Seděli jsme uprostřed sálu, takže východní fuk žena přečkala v polooblečené bundě, ale citlivější leváci se stěhovali na volná neofuková místa západně.

Film Teorie všeho se nám líbil a že si po kině ještě něco dáme. Já – taxikář, jsem si dal horkou čokoládu, moje právě dvě hodiny přistydlá žena svařené červené, ale to se jí nějak nepozdávalo. Ve víně pochybné kvality, dosti pravděpodobně instantním, a když ne, tak v něm neplaval žádný sáček s kořením, ani ani jeden hřebíček. A horká, špinavá sklenice, mimochodem bez ucha, tomu dala korunu! Avšak štěstí v neštěstí - ze zamléčněného horního okraje se našel právě akurátní proužek pro pití bez rizika. Tedy, snad.

O té špíně žena prohodila se servírkou pár trefných slov a výsledek? Divila se tomu, omluvila se nám. Za hygienickou nepozornost zřejmě mohla její vytíženost dvěma obsazenými stoly v kavárně, včetně našeho. Nebo že by lenost? Ale kdepak, přepracovanost se tomu dnes říká…

No a to je asi tak všechno. Silný a vytrvalý ventilátor v kině, sklenice svařeného vína a přece do slibované třetice něco chybí. A sice: Doma, těsně před spaním si jen tak ze zvědavosti prohlížím objednávací list z oční optiky a nevěřím svým očím! Byly tam napsány úplně jiné hodnoty, než na očním předpisu! Jak se to mohlo stát? Proč jsem objednávku před podpisem nezkontroloval? Měl jsem toho plnou hlavu, až jsem z toho ležmého přemítání usnul asi ve dvě noční hodiny. Ráno musím do obchodu zavolat a odeslání objednávky zastavit.

Dovolal jsem se, paní z optiky pověděl své a ona na to, že všechno je pořádku, že oční hodnoty zcela běžně přepisují do jiných čísel výrobních, ale pořád je to správně. A když jsem se ptal, proč mi to neřekla, protože jinak napsané hodnoty přece musí vystrašit každého, omlouvala se, že to vždycky všem říká, ale na nás zapomněla. Zrovínka na nás, tak to jsem jí fakt věřil. Vzápětí si protiřečila tím, a zřejmě i to jsem jí měl sežrat, že jsem zatím jediný, kdo si toho všiml, kdo se nad dioptrickou změnou pozastavil. No nic, omluva přijata, jak se dnes často říká, ale není těch omluv příliš? Což takhle se víc snažit, aby se omlouvat nemuselo?  

Věřte mi však, že zapeklitosti jakéhokoli druhu nevyhledávám, to se na mě problémky jenom tak někdy přilnavě lepí. Že nejsem žádný notorický stěžovatel a morous už vůbec ne, snad dokážu zážitkem s hezkou, mladou, blonďatou brigádnicí Kristýnou, (cedulka,) když jsem u ní před kinem v AFI Palace kupoval v takovém tom ovocném altánku dvě vymačkané šťávy: „Pane ono vám to asi těžko půjde, když jsem cenu ještě nevyťukala,“ podotkla v dobré víře - na moji marnou snahu o soulad platební karty s čtečkou. Jak já byl rád, když na mě ta pihatice - krasavice promluvila a snad se i malinko pousmála. Inu, vrchol blaha se s přibývajícím věkem dosti mění.

A byl to právě ten prázdný kelímek, který jsem po skončení kina poslušně nezapomněl, a že ho vyhodím do nejbližšího koše. Že to bude už tak brzy jsem netušil, neboť ještě v sále před východem stál pikolík s velkým igelitovým pytlem. Brilantně jsem totiž pochopil, že svou šustivě pohyblivou funkcí zastupuje odpadkový koš. Jakmile mě mladík uviděl, nebo spíš naše prázdné kelímky, svým pytlíkem natěšeně zatřepal (mé pochopení asi nebylo dostatečně poznat,) a doufal v úspěch. A co na to já? Nyní následuje pokus o dramatizaci: Naše upřené pohledy se střetly. Jeho umělohmotné lačnění oproti mému frigidně bezzájmovému výrazu. Kdo s koho? Podaří se? Uloví on vyhlídnutou oběť, nebo ho já zklamu? Ne, na to nemám dost kuráže, ale zadarmo to mít nebude, chlapeček! Těsně před člověčím košem udělám s kelímkem okatě výrazný pohyb vpřed a pak ho rychle skryju pod rozepnutou bundu. Sekunda napětí, která o povedenosti fórku rozhoduje. Lalalá, tentokrát to dobře dopadlo - žert pochopí a usmějeme se na sebe. Vzápětí ho vytahuju a vrhám. A to tak, že z půli metru se trefuju jenom tak, tak. No jo, co naděláš, házecí sporty mi nikdy moc nešly, pikolíku Pytlíku.