A zase to cukroví!

Začalo to téměř nevinně. Asi před týdnem, kdy jsem asistoval při obalování rohlíčků a nandávání a vyndávání cukroví z trouby. Docela mi to šlo. Plech s cukrovím mi upadl jenom jednou a také jenom jednou jsem plato hříbků spálil.

Když jsem se za odměnu sápal po výrobku finálním, uslyšel jsem taky jenom jednou: Dej ty pracky pryč!, načež přede mě má milá přítelkyně nahrnula zmetky zlámané, připálené, tedy zcela nefinální. Tak to mám tedy za to, pomyslel jsem si, za všechnu tu dobrotu a ochotu, a v hlavě se mi zrodil plán, jak se cukroví pomstít. Protože – to jsem si ještě naivně myslel, že cukroví je mnohem lehčí soupeř než přítelkyně.A tak jsem ho jedl. Dopoledne ke kafi, odpoledne během návštěv taky ke kafi, dokonce i po večerech jsem se mu mstil.

Zlom toho všeho každodenního přejídání nastal poslední pracovní den před Štědrým dnem, kdy jsem v ordinaci praktického lékaře ještě léčil. Připadalo mi, že všichni mí pacienti mě chtějí vidět, popřát mi, a aby toho nebylo málo, zastupoval jsem kolegu, od kterého dobrých deset zvědavců taky přišlo. Za to, že s ochutnávkou cukroví nepřišel každý, jsem jim velice vděčný, že jenom každý druhý. Jenomže co s těmi všemi dvaceti pěti porcemi, a hlavně mi pane doktore tu moji mističku vraťte, a povíte mi, co vám chutnalo nejvíc! Ano, to právě byl ten moment, kdy se to ve mně vzepjalo, kdy jsem se rozhodl, že boj s cukrovím vzdávám, že mí pacienti mi vůbec nerozumějí, nechápou totiž, že mám víc žízeň než potřebu ztloustnout.

Vždyť mě pomalu zabíjela už jenom pouhá myšlenka na očekávané sladké dary mezi svátky, a taky hned po Novém roce, kdy taky ještě zastupuju, tedy předpoklad, že mě v tu dobu čeká v bledě modrém to samé. Jediné, co by snad ještě mohlo odvrátit mé rozhodnutí byly včelí úly, vosí hnízda, nebo jak se ten druh cukroví správně jmenuje, jenomže ten jako by letos neexistoval. Nebylo ho, vypařil se. Prý jsou pracné, tak se pečou čím dál tím míň, dozvídal jsem se. Opravdu ani jeden úl! A přitom je to podle mě top mezi cukrovím, něco, co ostatní druhy hravě převálcuje. Podle názvu sice znám jenom rohlíčky a cukroví linecké, ale všechno jim podobné, ať už suché nebo s tou trochou jakési náplně, s lískovým oříškem anebo bez, je to s nimi na jedno brdo. Kousnete do toho, zasládne to a rozpadne se to. Co víc taky byste od mouky a cukru mohli chtít. To zas jednou kvantita porazila kvalitu, a že se tomu vůbec divím.   

To všechno mi mělo otevřít očí, jenomže neotevřelo. Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam, a cestou z práce jsem zajel navštívit tetu, jak jsem jí slíbil. Zkrátím to: Ke krabici s cukrovím mi přidala ještě vánočku, v zavařovací sklenici polívku, lahvinku do ruky, a do podpaží se mi ještě vešla z mrazáku vytažená kačena. I když mě cestou do auta studila jako čert, společně s vínem mi byla balzámem na to všechno, na tu blížící se otravu kokosem, kdybych se cukroví mstil nadále.

Ano, čtete správně, kokos! Ten otravný, malý, bílý zmetek, který se teď strká snad do všeho, cukroví nevyjímaje. Samozřejmě, v kokoskách být musí, ale když se mi půl hodiny po jídle žmoulá po jazyku, když se mi zadírá mezi zuby, když je v každém druhém cukroví, nechápu to. Proč? Je snad kokos nějaká superpotravina, která musí být u všeho? Ano, skoro všude! Vždyť se vpekl už i do bábovek, koláčů, vánoček a štrúdlů! To abych se bál kousnout si do knedlíků a prozkoumával kopečky s rýží! Protože co kdyby to tam náhodou někoho zaujalo!

Jak říkám, cukroví mi přešlo z chuti i mysli, ne však z pohledu. Domů se vracím po čtvrté odpoledne, a než vynosím z auta všechnu tu cukrovní snůšku na schody k půdě, je už tma a zděsím se. Ne tmy, ale toho všeho v chladu na schodech! Cukroví, kam se podíváš, jen sem tam lahvinka. Kdo to všechno bude jíst? (O pití strach nemám.)

I tak se před pohotovostní službou, která mi začíná v šest, rozhodnu jít do rizika, navštívit sousedku. Zářný příklad toho, že někdy se vyplatí zariskovat. Od paní Stehnové si odnáším nejenom výtečné víno, ale co hlavně, vosí hnízda! Tak jsem se přece jenom dočkal, ty si dám hrozně moc rád! Neváhám a beru si je s sebou do služby. Po náporu patnácti pacientů mi ke kafi přicházejí skvěle k chuti nejenom zaslouženě, ale i procítěně, protože chutnají jak? Bezkokosovatě!