A pozdravujte paní kuchařku s dlouhými černými vlasy!

Našel jsem ve vepřovém steaku vlas. Zdál být malý, takový pidižvíček podvyživený, na mase parazitující, ale po rozpitvání se ten úsporně poskládaný mrzáček roztáhl téměř přes celý talíř. Zřejmě vlivem tepelné úpravy se na čtyřech místech ostře lámal, takže vypadal jako tahací harmonika.

Říct či neříct to servírce? Toť v mém případě tříhvězdičková hotelová otázka. Tušíte správně, odpověď musí být kladná, protože jinak by nebylo o čem psát. Nejdřív jsem ale ve zbytku sósu vidličkou odplužil pro vlas výstavní místečko. I nadále pokračovat ve svých kolejích nehysterika a nenotorického stěžovatele jsem se rozhodl dodržet pouhým sdělením o pozdravu paní kuchařce s dlouhými černými vlasy, snězeným jídlem beze zbytku a chápavým úsměvem k tomu.  

Paní servírce se jenom zvedlo obočí, zakrabatilo čelo a beze slova se odporoučela. Tedy reakce nic moc, což mě to ujistilo v tom, jak fádní by byl svět s takovými nuďasy.

Laskavým upozorněním jsem se zřejmě do jejího popisu práce nestrefil. Zakrátko však slyším, jak u baru dělá preso a říkám si: Aha, tak přece jenom to bude moje krevní skupina, neboť i já bych to takhle řešil a těším se na omluvné preso, možná i s mlíkem. Jenomže paní servírka byla po kofeinu asi hladovější než já a ostrouhal jsem.

Zklamaně jsem zaplatil, u recepce jsem stejně jako při příchodu překročil špinavé prádlo svázané do prostěradla a jídelna tak mohla opět zet nikým nevyrušovanou prázdnotou. Že by to všechno nemuselo být až tak náhodné?  

Věřte, že nevyhledávám konflikty, jen někdy taktně upozorním na nedostatky, které by se neměly, ale můžou přihodit, podělím se s názorem dobře míněným. To všechno kvůli dalším zákazníkům, aby aspoň oni byli spokojenější. Ani ze sběratelských počinů tekutin jako pozorností podniku to nedělám, protože jak se znám, moje dýško by nakonec jejich omluvné gesto ještě převýšilo. Jsem splachovací typ, ale štvalo mě to, že jsem si ten nádherný dlouhý černý vlas nevyfotil. Škoda, moje premiérová akční blogová fotka mohla být na světě. Jenomže nutkání vlastního fotografického důkazu bylo velmi silné.

Hned při příští restaurační návštěvě úplně někde jinde, jsem dojedl a vytrhl si vlas. Nebyl dlouhý, tak to odnesly rovnou tři. No a jak jsem je na prázdný talířek servíroval, já ho opravdu přicházet neslyšel, byl jsem do práce tak zaujatý, kde se vzal, tu se vzal (převzato z pohádky,) kouká na mě číšník a to dosti nepříčetně a popudlivě (nepřevzato z pohádky).

„Tak tohle na nás rozhodně nezkoušejte, pane!“

„Ne, to není tak jak myslíte, já jenom kvůli fotce…“ koktal jsem ze sebe a mělo to působit přesvědčivě a omluvně.

„Však právě! Pak to dáte s popiskem na fejsbůk a budeme tady mít čisto jako loni při malování.“

„Ne, ne, ne, nic se neděje, nic takového“ a chtěl jsem mu všechno dopodrobna vysvětlit, ale znáte to. Některé věci prostě nevymyslíš (k tomu později) a nevysvětlíš.

Na fotku jsem z pochopitelného důvodu neměl už žádné pomyšlení, chuť ani čas. Vím přece, co se sluší a patří, no ne? Závěrečné dýško číšníka sice mírně vyděsilo, ale asi ne tak úplně všechno zachránilo.

Své zkušenosti mám také se stánkovým prodejem, resp. jednou při koupi grilovaných cigár, jejichž tuk mi úplně hravě a bez skrupulí protekl přes pevný papírový tácek až na kalhoty, kde ho zastavila až kožní zátarasa a konečně se tak mohl ve své hutné síle zcela nerušeně po stehně rozpatlat.  

Jindy zas stojím u kiosku a společně s pánem přede mnou pozoruji přípravu jeho slané francouzské palačinky a jsem rád, že čekám jenom na to pivo. Velká slaná francouzká palačinka totiž slibovala listový špenát, uzené a sýr, ale když jsem viděl, že kupující tasil padesátikorunu za mininádivku zastoupenou čtyřmi malými kousky uzeného, špetkou tvrdého sýru a dvěma kávovými lžičkami špenátu, moc jsem se pánovi divil, že si tohle nechal líbit.

Ať si klidně palačinka stojí pajcku, ale zákazník by si měl hlavně pochutnat, být spokojený! Vracet se tam a povídat ostatním, jak mu chutnalo! Proto všem těm prodejcům, kterým jde rychle hlavně o peníze nestojící na pevném základě, přeji brzký neúspěch. 

Jiným těm, kteří dočetli až sem, nakonec zvěstuji pravdu o tom, že druhá část vlasového příběhu, kde si nad talířem rvu vlasy, je smyšlená. Nevím však, jestli přiznáním dělám dobře, neboť tím ze sebe odmítám dělat ještě většího vola než jsem a dost pravděpodobně se to takhle zpola pravdivě, i víc líbí. Ale co vy víte? Chlapi toho nakecají a hlavně se neustále dělají lepšími.