Kamarád z Prahy se dostal na chvíli za ostnatý drát. V Praze měl opravnu jízdních kol. Byl ale nedostatek jak kol tak dílů na ně. A kamarádství nemohly přerušit ani hranice. Jeho mánii byla a zůstala jízdní kola. Na nich také pro
své potěšení šlapal závodně. V Norimberku jsem s ním objížděl větší obchody, zaměřené na jízdní kola. Uvnitř jsme zjišťovali ceny dílů pro porovnávání s jinými prodejnami. Bystrý obyvatel Prahy, si všiml kontejnerů u prodejen, z kterých trčely části jízdních kol.
Na žádost Pražáka jsem se optal, jestli je možné z kontejnerů něco brát. Prý třeba všechno, až na samotný kontejner. Z toho pak dlouhé minuty vyčuhovaly nohy Pražáka. Já jen každou chvíli slyšel název dílu, který mi poletí v ústrety. Jeho jásot a radostné výkřiky z vně těchto plastických nádob, lekaly kolemjdoucí. Brzy litoval toho, že nepřijel s náklaďákem. Plno věcí jsem mu musel uskladnit ve sklepě pro příští návštěvu.
Z ÚŘPRÁCE mi přišel list s adresou firmy, montující autorádia, vysílačky, telefony a různá zařízení proti krádeži aut. Asi stopadesátikilový šéf, pod kterým sténala židle, mi slíbil zavolat své rozhodnutí. Zřejmě se nerozhodl nebo pod ním praskla ona židle. Už jsem o něm nikdy neslyšel.
Také dcera Iva přinesla z práce špatnou zprávu. Firmě se nevede. Doporučují zaměstnancům se pro každý případ poohlédnout jinde. Člověk, který je sám ve srabu, většinou dokáže u druhých ve stejné situaci udělat zázrak. Tím pomůže i sobě a na své trable na chvíli zapomene. Iva se plnou vervou pustila na hledací akce po městě. Všude prý jsou milí a fajn, ale výsledek žádný.
Jednoho dne jsem ji odvezl na pohovor do východní části města. Čekal jsem na ni v autě, kam mi po hodině zase skočila s tím svým nakažlivým smíchem. Cestou nazpět k domovu mi komentovala: „Tati, tam ti byl bordel! Nejdřív jsem byla v domnění, že se stěhují. Všude jim tam leží, a to i po zemi, různé kabely, šňůry, počítače a plány. Mezi tím seděl mladej kluk asi mého věku, s nohama na stole. Zrovna s někým telefonoval anglicky. Jak jsem vyrozuměla, tak někomu radil jak obsluhovat komputer. Když domluvil, podal mi ruku a abych se posadila. A už zas zvonil telefon. Teď někomu radil v němčině, a každou chvíli vykřikl, co jste teď zase zmáčkl? Ježíši to ne, to musíte jinak! Hrabal se při tom ve své kartotéce, kterou držel na klíně. Zjistil, že toho volajícího nemá vůbec v evidenci. Vždyť já vás tady vůbec nemám, vy jste ho u nás koupil? Cože vám svítí? Ježíši, to jste asi zmáčkl špatný knoflík. Heleďte, přijeďte raději sem, jsme tady celý den, Těšíme se! Pak po položení sluchátka vyjel na mě, vás potřebujeme, jak jsem vyčetl z papírů, tak umíte rusky. Zavolal na někoho do vedlejší místnosti, vynořilo se další ucho. Chtělo mě to zkoušet z ruštiny, protože bych prý musela jezdit služebně do ruských končin, kde navazují obchodní styky. Já mu pořád chtěla marně skákat do řeči. A zase zvonil telefon a tam ten první mluvil s někým zase anglicky, s někým asi v Americe. No takovej zmatek tam měli, ale asi tomu rozuměli dobře. Pak jsem tomu svýmu řekla, že mají určitě i jiné žadatelky se znalostí ruštiny. Že já tam stejně nemůžu, jsem emigrantka z Československa. Pak teprve sklapnul, ale sranda to teda byla. Takový bordel jsem ale ještě neviděla.“
Tady je vidět, že také v Německu je bordel.
