Problém měl každé ráno po příchodu do kasáren nadporučík Charvát. Hned u stolku dozorčího roty se ptal, jestli by nemohli sehnat něco na zub. Pro tohoto lidského důstojníka se vždy nějaký žvanec našel.
My tři měli zase největší hlad k večeru, to organizoval Mirek Picka. Porůznu jsme se dostávali do kuchyňských prostorů, nalézali ale vždy pouze zbytky chleba a česnek. I to nám muselo stačit. Naše výdechy mohly konkurovat nohám vojína Lettla.
Milovník uzenin Harry si našel jiný trik. Zjistil, že rotný Provaz, poddůstojník z povolání, vozí na dvoukolce denně ve stejný čas voňavý náklad do kuchyně. Harry mu občas zastoupil cestu řízným salutováním a měl dotazy různého charakteru, kterými se všmajchloval do přízně tohoto ustaraného a přetíženého muže.
Rotný Provaz byl rád, že může být užitečný, jen kdyby se k němu tak chovali všichni. Dvojkolku s proviantem pustil z rukou, které potřeboval k výkladu. Harry se svému protějšku díval vděčně do očí, které tímto ztratily ze zorného pole náklad. Proto mohl Harry nepozorovaně tahat z dvoukoláku vuřty, které soukal za košili barvy khaki. Tohle mohl ovšem dělat tak nejvýše jednou za čtrnáct dnů, aby nevzbudil podezření i u tak jednoduchého člověka.
„Nic se nemá přehánět, říkávala moje babička,“ říkal při každé příležitosti Harry nahlas. Tentokrát si to ale jen myslel, už byl totiž v duchu u česneku s chlebem a těch kradených uzenin.
Po určité době přišel Harry se story, kterou prý měl z druhé ruky. Jeho skoropřítel rotný Provaz dostal nedávno rozkaz: Do tří dnů zorganizovat vymalování kuchyňských prostorů, aniž by provoz toho důležitého celku byl narušen.
Třetí den, a v kuchyni stále žádná změna. Rotný se vřítil do kanceláře velitele pluku.
„Soudruhu podplukovníku, k sehnání není barva, štětky ani štafle! Já se na to vyseru! Rotný Provaz…“
