Šli jsme po chodbě s vojínem Mirkem Pickou, také Sokolovan, poznal jsem ho ale až na vojně. Ještě jsem netušil jací budeme jednou kamarádi.
Proti nám jdoucí velitel praporu major Spejbl (přezdívka kvůli podobnosti) mě upozorňuje, po našem pozdravu, že bych se měl nechat trochu přistřihnout. Můj:
„Rozkaz!“ ho uspokojil. Mirek mi navrhl, že to zařídí on sám, doma se pořád navzájem střihali. „Je nás pět sourozenců!“ oznámil.
„Nás taky a střihal nás náš děda a později k nám jednou měsíčně docházel soused Spahi!“
Že jsme oba z pěti dětí, nás spojilo ještě víc. Na pokoji mě Mirek posadil obráceně na židli a upravil si žiletku. Začal nejdříve hřebenem a nůžkami. V tu ránu bylo kolem nás plno zájemců o jeho službu. Přece jen je jeho střih k našim hlavám šetrnější než ti holiči vojenští. Mirkovi se to také hodilo, hned měl co kouřit, když hobloval jednoho podruhém. Stal se mým dvorním holičem po celý vojenský čas.
Mirek v té době neměl tušení, že Čipera, kterého zrovna střihá, se narodil v německém Moresu u Duisburgu, nedaleko míst, kde se Mirek narodil rok před ním. Oba se znají z Lomnice u Sokolova jako kluci a v takovém věku nejsou debaty tohoto rázu na programu. Já zase nevěděl o klukovském bratrstvu těch dvou.
Karel Čipera, ať je zrovna čekatelem na střih, nebo střihaným, tak pusu nezavře. Mirkovi jen vadí, že své řečičky doprovází Karel také mimicky. Škubání holičům práci neusnadňuje a trvá dvakrát tak dlouho. Na vojně ale voják nikam nepospíchá, pokud není zrovna honěn mazákem.
Tóny Palónek a účinky bromu
Antonín Brandl je můj spoluhráč z Baníku Sokolov a výborné levé křídlo. Jelikož Němec Tóny v české řeči malinko zanechával německý nádech, vyslovoval i balón a balónek s pé, a tak dostal přezdívku: Tóny Palónek.
Oba jsme dostali povolení chodit třikrát týdně trénovat s Rudou hvězdou Znojmo. U mě to bylo poprvé, co jsem se dostal svobodně za bránu kasáren. Zatím jsem o vycházky nežádal, nechtěl se ještě vystavit pokušení.
Hoši po svých příchodech z vycházek (někdy i z určitého důvodu pozdě, a tudíž byla první basa) vyprávěli své erotické a pijanské zážitky. Předháněli se, se svým dobrodružstvím a byli jako v transu. Někteří si ale stěžovali, že něco na nich nehraje na sto procent.
„Vy blbci, to dělá brom!“ vykřikl Čipera.
„Prej nám ho, volové, dávaj do kávy a čaje,“ bylo slyšet jiného.
„Cože to je?“ ptal se někdo zvědavě a nechápavě.
„To je, ty vole, antičumfurt!“ poučil Čipera.
„Já tedy na sobě nic nepozoruju…“ se dal slyšet úplně někdo jiný, který na vycházce ještě vůbec nebyl, a jeho zjištění musí být soběstačného rázu.
„Já tedy jo, nevydržím dlouho stát, nejraději bych furt ležel…“ Tomu se všichni upřímně burácivým smíchem zasmáli.
„To je vůl!“ ozvalo se vícehlasně.
