Horst by nejraději běžel bez snídaně, jak byl netrpělivý. Brašnu si dal na záda, jen co vylezl z postele. U postele ji měl celou noc, aby se mu prý neztratila. Celé ty roky si na ni ani nevzpomněl. Zájem jí nevěnoval, ani když mu
ji táta poslal k prvním narozeninám ze svého nasazení ve Francii. To měl Horst ještě těžkosti s chozením a tenkrát ho zajímal jiný druh věci.
Teprve poslední půlrok z ní nespustil oči. Nikdo na ni nesměl sáhnout, denně ji oprašoval, i když prach na ní nebyl, a zkoušel, jestli náhodou nevyrostl, aby se přesadily řemínky.
Máma s ním ale do školy nesměla, Fritz jde také sám, ví přece, kde škola je, jsou to jen 4 kilometry.
„Panu učiteli ukážu, jak mě děda naučil kreslit. Až přijdu ze školy, budu umět mluvit česky!“
Máma mu popřála mnoho štěstí a dala pusu na ústa, bleskově si je utřel a zakroutil nechápavě hlavou. Babička se sním rozloučila pohlazením po vlasech, děda s tetou Hildou jsou od pěti na poli. Ty dvě se za ním dívají, jak upaluje k hlavní bráně. Dávají se do práce, na dvoře je stále co dělat.
Za dvě hodiny přináší Marie do sednice čerstvou zeleninu a při náhodném pohledu z okna nemůže věřit tomu, co vidí. Horst se vrací loudavým krokem, brašnu za sebou táhne po zemi, občas se otočí a zasadí jí kopanec. Vypadá to, jako kdyby plakal. Brečel, ale vzteky! Do školy ho prý jako Němce nevezmou, všichni Němci se prý stejně musí odsunout do Německa. Směli tady zatím zůstat jen ti, kteří pracují na dolech. Těm také vzali jejich děti do školy.
Marie běží synovi naproti a ptá se, proč už jde ze školy. On vyjede s brekem a vztekle na svou mámu: „Jak může táta pracovat na šachtě, když je padlej!?“
Porozuměla mu teprve, když jí vše vylíčil. Začala ho konejšit, že se asi opravdu budou muset vystěhovat do Německa. Tam ho do školy určitě vezmou a všechno určitě dožene. Marie si syna přitáhne k sobě, její pohled míří do neznáma, oči jsou plné slz, které jsou řasy zatím schopny udržet. Rychle si je utře, aby je syn neviděl.
„Pojď, jdeme, máme co dělat, pudem pomoc dědovi a Hildě...“ chytne jednou rukou brašnu, drruhou synovu ruku a chaplinovským krokem ho táhne ke stavení.
xx
Tímto končím na straně 47 mé první knihy, která má 254 stran. Dále v ní líčím úmrtí mé babičky, nedobrovolné přemístění celé rodiny do lágru na odsun Němců. Z lágru nás, jako sedláky, posílali po celém Česku do různých statků na práci všeho druhu. Trvalo to dva roky. V osmi letech mě konečně vzali do 1. třídy, protože odsuny Němců ustaly. Já, bez valné znalosti češtiny, přece jen postoupil do druhé třídy. Jelikož jsem v páté třídě už válel ve všech předmětech, umožnili mi přeskočit šestou třídu. S dobrými výsledky v sedmé třídě, jsem mohl jít rovnou na přijímací zkoušky do učení. Díky jejich výsledku mi bylo umožněno jít do dvouletého odborného učiliště do Liberce na učební obor autoelektrikář. Vše je zevrubně v této knize popsané. Něco dokonce již v některých předchozích blozích. Tam jsem umístil i osud mého strýce Egona, který jediný ze synů mých prarodičů přežil tu hroznou válku, i když s následky.
