Jako každý den volala má žena z Německa do Prahy své mámě.
Kontrolní telefonát k ujištění, že matce (91) bydlící v Malešicích nic neschází. Dotaz se také týkal zdravotního stavu.
Hovor poté plynul k zodpovídání různých otázek z obou stran. Tentokrát pevnou linku nikdo nezvedal. Dcera svou mámu zkoušela kontaktovat bezvýsledně celou hodinu, byl ale čas k odchodu do práce. Zavolala tedy do Prahy svému bratrovi jinak lékaři. Ten měl zrovna u sebe na návštěvě svého syna, který je od krátké doby lékařem ve Švýcarsku.
Klíče nebyly k ničemu, stará žena se zevnitř pro svou bezpečnost zamykala. Vyrazili dveře. Žena ležela na zemi v bezvědomí s rozbitým obličejem. Syn kardiolog si ji nechal odvézt sanitkou na své oddělení do nemocnice.
Stará dáma je delší dobu slepá na jedno oko a druhým také moc nevidí. K tomu je hodně nedoslýchavá. Stále se ale brání odstěhovat se v Praze k synovi na druhém konci města. Chce být sama, chce mít klid. Stačí jí občasné návštěvy nás norimberčanů i Pražanů. Jen ale na krátkou dobu, po určité době se zase naopak raduje z odchodu návštěv.
Při našich návštěvách se sice mé ženě občas podaří u maminky trochu poklidit, ale jen trochu, podle babičky bylo všechno v pořádku, žádný úklid nutný není, jen si chvíli chtěla povídat.
Ten její špatný zrak neviděl ten nepořádek kolem. Tak se jen skoro tajně rychle něco uklidilo, vyčistilo a hlavně nakoupilo. Po operaci kyčle před dvaceti lety už také nebyla moc pohyblivá.Vyvenčit se nechala jen krátce před dům nebo do restaurace za rohem.
Chtěli jsme využít její nepřítomnost v bytě při její přítomnosti v nemocnici.
V sobotu tedy velmi časně ráno z města Norimberk na Prahu. Na kraji Prahy jsme naložili ženu pana doktora u jejich bydliště a jeli do nemocnice na „KARLÁK,“ kde byl po noční pan doktor a čekal u své maminky na nás. Krátké poklábosení u lůžka potlučené dámy a my čtyři jsme vyrazili k jejímu bytu do Malešic. Akce začala, starý těžký nábytek odtučnit a rozestavět na oba balkony. Vytržení koberce 6 x 4. Obě naše ženy už bojovali se záchodem, koupelnou, kuchyní a s příslušenstvím (jako lednička) v těchto prostorách.
S doktorem jsme jeli pro nový koberec, ten šestimetrový válec pak transportovali do čtvrtého poschodí. K Večeru jsme práci přerušili, vždyť byly Velikonoce. U doktorů doma si udělali žraničku se spláchnutím, abychom dobře usnuli a ráno zase u babičky v bytě měli dostatek energie na pokračování v akci.
To už jsme do kontejnerů odnášeli věci i kterých bylo jasné, že babičce nejsou k ničemu. V poledne si v tom nepořádku dali z restaurace přinesené jídlo, abychom nemuseli přerušit práci. Nanosili s doktorem nábytek z balkonu na nový koberec a doplňovali nazpět stovky knih na svá stará místa. Naše ženy stále řádili mimo obývací prostor. Uvolněné balkony mě vyzvaly k mé oblíbené činnosti, vrhl jsem se na dvě velká okna a balkónové dveře. Nejdříve zevnitř, čistší strany a poté venkovní špinavější. To je moje taktika. Doktor mi po dodělání obýváku, pomohl ke konce přebírat stěrku na spodní část skel, abych nemusel lézt – já dědek – ze žebříku.
Asi v 16 hodin jsem mířil zase s jednou várkou ke kontejneru. Letmo jsem vrhl pohled na naše zaparkované auto poblíž a spatřil uvnitř na sedadlech roztříštěné sklo. Pravé okno u spolujezdce vyražené zřejmě kamenem. Bezpečnostní sklo ve stavu poněkud jiném, po celém vnitřku vozu.
Šel jsem tuto novinku oznámit ostatním do bytu babičky. Mou ženu neranila mrtvice, jen třískla dveřmi, že i toto sklo mělo namále. U auta doktor kontaktoval policii, já zjistil, že i ukryté věci v zavřené schránce, již se tam nenalézaly. Nový drahý mobil Samsung, navigace Garmin a hlavně, veškeré mé dokumenty osobní i ty od vozu. Jinak tyto věci beru pryč, ale tentokrát na to krátké zaparkování ve dne uprostřed sídliště mezi ostatními auty jsem to nepovažoval za nutné. Německá SPZetka zřejmě někoho dráždila.
Sympatický mladý policista přijel za čtvrt hodiny. Fotografoval jak já už předtím ze všech úhlů, sepisoval a slíbil přivézt do půlhodiny vytištěné pro německou stranu. Po jeho odjezdu jsem se bavil tím, že jsem odstraňoval sklo ze sedadel, abychom si to nenapíchali do zadnic. Prstů mi z toho tekla krev. Doktor se svou sestrou, tedy také mou ženou, běhali po okolních kontejnerech a popelnicích, jestli nenajdou aspoň dokumenty, nenašli.
Žena odešla do bytu babičky, dodělat se ženou pana doktora nejnutnější. To už pan doktor ve svém mobilu firmu NON STOP PRO VAŠE SKLO NA VOZE. Vyrazili jsme směr Holešovice, kde firma sídlí. Na telefonu bylo slíbeno, že to není žádný problém.
Fičící větřík kolem uší, byl studený, ale mi se s ním s doktorem museli spřátelit.
Mladík otevřel vrata, tam místo pro jedno vozidlo, sepsal co bylo nutné, dal potvrzení o převzetí vozidla. Do dvou hodin nám telefonicky oznámí radostnou zprávu o dokončování opravy. S doktorem jsme se tramvají přemístili na „KARLÁK“ do nemocnice za tam ležící babičkou. Už u ní byly naše dvě ženy ve stoje u lůžka.
Babičce teprve teď prozradili ten útok na její byt. Dokonce zaklela, co jsme asi za její nepřítomnosti všechno rozbili.
Dvakrát volal NONSTOP. Nejdřív se chtěl ujistit že je to opravdu rok výroby 2013. Za další půlhodinu, že po celé Praze nemůže sehnat patřičné sklo na tento nový model vozu. Jestli nám má okno zalepit slídou, stálo by to tisíc + šestset korun. Odmítli jsme, rozloučili se s babičkou, a ve čtveřici s vozem doktora vyrazili vyzvednout maroda z NONSTOPU.
V takových případech se prý přesto platí pětistovka, oznámil NONSTOPÁK. Doktor se ale nedal, bylo mu přece slíbeno šéfem po telefonu, že je to v pohodě a žádný problém.
Naše holky už předtím odjeli směrem k bydlišti. My dva tam dofičeli krátce po nich. Doktor mi vytáhl z garáže vysavač, já vyházel všechny koberečky a začal slídit po zbytkách z bezpečnostního skla.
Doktor, který je všeumělec i mimo doktorskou práci, začal s papundeklu vyrábět náhradu za sklo pro jízdu po dálnici na Norimberk. Po dokončení prací na voze, jsme se přidali ke svým ženám, likvidovat ze stolu potraviny. Já pil jen nealkoholické tekutiny, chtěl jsem vyrazit do našeho norimberského bydliště. I násilím nás chtěli donutit k přespání u nich, ale já jsem chtěl v tomto městě vyšlahat několik dámských zadnic v blížícím se velikonočním pondělku.
Nejdřív jsem jel 100, poté 120, dále 140. To už to začalo malinko fičet u náhradního okna. 160, 170. Hrozilo, že výrobek pana doktora nám vlétne do KSICHTŮ. Tak jsem to na německé straně lechtal nejvýše stopadesátkou – pro jistotu.
Na Velikonoce 2015 máme tedy tyto vzpomínky. Napříště po zaparkování v Praze jeden vždy zůstane u vozu s paličkou na maso v ruce.
Chtěl jsem tomu původně dát název Velikonoční masakr, ale tak hrozné to zase nebylo, horší je teď to běhání po úřadech…
