Nalézali jsme k sobě s Harrym cestu. Zjistili, že vysíláme na stejných vlnách, a na ty samé vlny byl samozřejmě nalaďen také Mirek Picka. Tedy dva ze Sokolova a jeden od Teplic.
Začali jsme hledat jeden druhého, i když povahové vlastnosti jsme úplně totožné neměli. Dlouhým zkoušením jsem zjistil, že při nasazení neutrálního ksichtu jsou mazáci nejklidnější. Můj drsný, výhružný pohled je ale přiváděl do rozpaků, než si uvědomili, že tady poroučí oni. Můj přiblblý, dementní ksicht zase považovali za urážku jejich osoby. Neutrální výraz je tedy nejlepší odzbrojovací zbraň, mazáka nedráždí.
Mirek měl normální klasickou postavu, ale sílu, kterou dokázal vyvinout, u něho nikdo nečekal.
Harry měl tak svalnaté ruce a nohy, že jsem byl mylně v domnění, že cvičí tajně na kruzích. Je to krásnej, stále snědej kluk. Při hurónském smíchu si zakrývá rukou zuby. Jsou zdravé, ale Harry jejich vzhledem zřejmě není nadšen. Kdyby na ně neupozorňoval tímto způsobem, žádnou vadu bych na nich neviděl. Má zřejmě na své tesáky – jak jim říká – větší nároky.
A je tu náš první zrychlený přesun s plnou polní na zádech. Učitel v civilu, desátník Havlík, má sice dost velký nos, ale je dobrák a dává nám neustále dobré rady. Máme si zkontrolovat onuce v půllitrech, čekají nás prý muka.
Vojín Valda se ptá, jestli je normální, že dostává v noci od svobodníka Junáska osobní poplach za kecání po večerce. „I to musí být, abyste byli zoceleni a připraveni na obranu vlasti.“ Tato odpověď nás rozesmála, nálada je výborná.
Zrovna jsme z rychlého pochodu na povel přešli na běh. Před námi hopsá jen v uniformě s dohodou (důstojnické kožené kšíry přes prsa) a s pistolí v pouzdře poručík Hasák. My se zátěží ho následujeme. Náš trojlístek, s Harrym uprostřed, je na špici toho udýchaného houfu. Nesportovci mají náběh na infarkt, pro mě je to legrace a zábava, jsem jako všestranný sportovec z civilu našťouchaný víc než vojenský štrozok. Toho poručíka vpředu bych klidně i se svou zátěží uondal. Má fyzička z civilu se mi na vojně hodila.
Harry měl do poslední chvíle dobré špruchy, vzpružil tím vždy celou uřícenou rotu. Ale cítil jsem, že mu nějak dochází dech. Teď pronesl něco, co jsem zpočátku špatně pochopil.
„Už mě ten RUKSAK vpředu začíná srát!“ Nejdříve jsem nechápal, proč říká ten RUKSAK vpředu, když ho máme na zádech. Teprve když po chvíli Harry dodal:
„Dívejte se, jak ten RUKSAK hopsá jako Teplouš…“ Teď jsme s Mirkem teprve pochopili, že RUKSAKEM je, v tomto případě pro Harryka, poručík Hasák. Také ti za námi přišli na tento objev. Rozesmálo nás to tak nahlas, že RUKSAK se překvapeně zastavil. Nechápavým pohledem na nás civěl, zakroutil hlavou a pokračoval v běhu.
„Makejte, RUKSACI!“ dal jsem k dobru a bouřlivý smích se zdvojnásobil.
„Přišel jsem bránit vlast, a ne si uhnat souchotiny!“ zabrblal Harry.
RUKSAK se vbrzku chytil, byli jím označeni nepříjemní jedinci i skupiny. Stala se z něho potupná nadávka a vytlačila i VOLA.
„Nech toho, Ruksaku,“ se ozvalo, když ti někdo něčím lezl na nervy. Jedno jsme nečekali – za krátkou dobu začali ostatní sloužící u našeho pluku, nám elitě tankánům, také říkat RUKSACI.
Ruksak se také brzo rozjel po celé republice, roznesli ho do všech koutů země ti, co šli do civilu. Hlavním RUKSAKEM, v dobrém slova smyslu, se u našeho pluku stal sám jeho vynálezce, vojín Harry Valda od Teplic. Také mazáci si toto slovo oblíbili. Mnohem později jsme se dozvěděli, že v té době bylo známé také veliteli pluku. Jouly nebyl jen úspěšný ve vyhošťování prostitutek ze Znojma, ale věděl také (bezmála) vše o svých vojácích. Opravdu jen BEZMÁLA, voják se naučí být mazaný a ví si rady v každé situaci. Tedy dobrý VOJÁK.
