Automobilovou závodní licenci jsem si vyjezdil napůl se Škodou 100 a novým přírůstkem do rodiny Fiatem 128 SL Coupé. Nezvyklý na přední náhon, jsem to na sněhu v ostré zatáčce dvakrát zapíchl rovně do závěje.
Posádka za námi pomohla s vytlačením, auto-blázni si pomáhají. Další problém měl můj navigátor zelenáč. Bez tripmasteru odhadnout na metr správnou odbočku, když jsou tři těsně za sebou, není jednoduché odhadnout. O to víc se na to musí šlápnout k dotáhnutí časové ztráty. Ale to je ta pravá zábava.
Navigátora mi dělal nejlepší kamarád, s kterým jsme vedli amatérskou divadelní skupinu a psali si vlastní scénáře. Teď mě naváděl z itineráře podle oka. Jelikož věděl ze soukromí, že za volantem neztrácím nervy, svěřil mi klidně svůj život a díval se na cestu jen po očku a nahlas si žbrblal, tady by to mělo jít vpravo do druhé odbočky nebo také až do třetí, možná také budeme muset porazit tu břízu, a podobně.
Abych dosáhl svého cíle, musel jsem se stát členem AMK Chodov. Pod hlavičkou tohoto Svazarmu už jezdil nějaký rok rallye Karel Žahour se Škodou 130 RS. Na soutěžní auto jsem peníze neměl, tak jsem se rozhodl pro závody do vrchu. Potřebná homologace mi byla na požádání zaslána, závodní licenci pro soutěže, závody do vrchu a okruhy jsem konečně měl také v kapse. Ještě stačilo udělat několik bezpečnostních úprav na voze, registrovat se a záhy mi začaly poštou chodit termíny závodů a jejich místa s uzavřenou tratí pro civilní provoz.
Týn nad Vltavou, Lovosice, Bílina u Teplic, Zruč nad Sázavou, Pelhřimov, Žacléř. Už jsem se těšil na něco nového. Dočetl se v pozvánkách, že tento závod je svým charakterem podobný rychlostní zkoušce při automobilových soutěžích. V sobotu tréninková jízda, v neděli jsou jezdci startováni v půlminutových intervalech a projíždějí trať dvakrát.
Vyslídil jsem, že se na místo závodu už jezdí v pátek. Zapíchnout to na parkovišti závodních vozů, postavit si poblíž stan a mít někoho za doprovod a mechanika. V pátek nebyla trať ještě uzavřená a byl zákaz trénovat. Někteří si to přesto zkoušeli a do zatáček stavěli kamarády, kteří by je varovali, kdyby něco jelo v protisměru. Já si trať procházel pěšky, abych si zapamatoval zatáčky a horizonty.
Jeden maník si zapichoval před zatáčkami praporky, červený před vracečkou, modrý před pravoúhlou a zelenou před zatáčkou otevřenou, tedy možností jet na plný plyn. Jiný maník mu praporky v noci přehodil, ale to se dovíte až příště…
Byl rok 1979 – dnes to probíhá trochu jinak. Na vyblbnutí se za volantem to stojí, už nemáte chuť ohrožovat řidiče mimo závodní trať!
