Naskočil rok 1968 a v sokolovském autoservisu pojednou u mě stál rozšklebený Harry. Vezl sem stavební materiál se stojedenáctkou tatrou a využil příležitost mě po dlouhé době zase vidět. Prý přechází z Vojenských staveb do
Armabetonu. Trambus bude jeho příští vozidlo, na kterém bude rozvážet skruže po republice. S bratrem Pepíkem se prý pokusí dostat výjezdní doložku na pozvánku od jejich matky ze západního Německa. Máma že bydlí v Karlsruhe u francouzských hranic. Ostatní jejich sourozenci, co s mámou tenkrát uprchli na západ, jsou také v tomto městě. Harry byl jako vždy opálený do hněda, řekl mi v krátkosti několik vtipů a pospíchal k tatrovce, s kterou blokoval vjezd do autoservisu.
„Pozdravuj Mirka a celou jeho rodinu a taky tvoje holky!“ To, když se dozvěděl o narození mé dcery Ivy 1964.
Také jsem mu oznámil, že Mirek má vedle dcery Janičky, kterou ještě poznal, i syna Čestmíra.
xx
Uběhlo mnoho let, stavěl se u mě v autoservisu dálkový řidič z ČSAD, podal mi lístek s Harryho adresou v Karlsruhe. Prý ho tam náhodou potkal na jednom parkovišti. A tak jsem se dozvěděl, že Harry se tenkrát z dovolené nevrátil a emigroval.
A zase uběhlo několik let. V roce 1977 se mi povedlo na pozvání strýce dostat výjezdní doložku s tenkrát skoro třináctiletou dcerou Ivou. V té době jsem přešel ze škody 100 na ojetého Fiata 128 kupé, s kterým jsem závodil do vrchu.
xxx
Nejdříve jsme se stavěli v Amberku u rodiny o sedm let staršího bratrance Herberta. Často k nám jezdili s mladší dcerou Claudii, kterou jsme brávali na Jesenickou přehradu, zatím co bratranec se ženou jezdili s naší mámou po dalších příbuzných a známých.
Tři dny nás v Amberku hostili a seznamovali s tímto krásným městem. Herbert je odsunutý v roce 1947 s rodiči, a jelikož nezapře náš vrh, je veselou kopou a z toho důvodu mají ve městě mnoho přátel mezi místními. Já byl jako na trní a těšil jsem se na další cíl do města Karlsruhe za Harrym. Tenkrát nebyly navigace ani mobily a pevný telefon jsem na Harryho neměl. Ale dobří kamarádi mohou přijít kdykoliv.
Po delším hledání v jejich větším městě, jsme zaparkovali před mnoha věžáky. Jméno Valda na jednom zvonku nás utvrdilo, že jsme tu správně. Byla sobota po poledni. Bzučák nám otevřel dveře a v osmém poschodí vykoukly holka a kluk. Harryho děti nám s překvapením v češtině oznámily, kudy se dát k zahrádce rodičů, která je nedaleko. Tam prý jsou od rána.
S Ivou jsme plížili cestou nahrblí mezi zahrádky, abychom nebyli spatření a hledali jsme číslo 196. Někde uprostřed se nám před nosem zjevilo. Mezi plaňky jsme viděli Harryho s nějakým mužem, oba drželi lahev s pivem. Na dálku jsem poprvé slyšel Harryho mluvit německy. Jediné, co v němčině uměl a často používal, bylo, PASS AUF, DER HUND KANN AUCH DEUTSCH (dej pozor, ten pes umí také německy).
Po delším hledání jsme spatřili ženskou hlavu v koupací čepici. Byla vidět jen hlava a slyšet nějaké šplouchání. Dál už jsem to nevydržel a zvolal přes plot, „pass auf, der Hund kann auch deutsch!“ I po těch letech okamžitě poznal se svým absolutním hudebním sluchem, komu hlas patří.
„Ty vole, kde se tady bereš?“ Když viděl kudrnatou Ivu, kterou neznal, pokračoval: „Vy jste emigrovali?“ A už otvíral vrátka a vrhl se na mě. Potom i na Ivu. Hlava v koupací čepici se nahlas ptala, „kdo to, co to, kdo to je, Harry?“ Všiml jsem si, že je v zakopaném sudu do země plným vody. Bylo tam místo jen pro jednoho, proto už se drápala ven.
„Ježíši, to je ten tvůj Horstík? Pojďte se vykoupat v tom horku…, Harry ti pučí plavky…“ Teď jsem si všiml, že Harry malinko přibral, sám mi hlásil, že má jen 120 kilíček. Začal nás německy představovat svému návštěvníkovi a poté zase češtinou nám vyobrazoval návštěvníka. To neustále střídal, nám říkal věci, které německé ucho nesmělo slyšet a byla to taková legrace, že Iva ležela smíchy neustále na břiše na trávníku.
Harry najednou odněkud za křivě postavenou dřevěnou chatkou vytáhl hodně rezavé kolo, prý ho našel vyhozené u popelnic. Kolo podal návštěvníkovi s nějakými bankovkami a taškou. Poprosil ho, aby zajel do blízkého obchodu pro pivo. Varoval ho, aby kolo hlídal a neukradli mu ho.
Na to kolo byl žalostný pohled a divil bych se, že by někdo dostal chuť ho odcizit. Byl to jen šprým Harryho, který ale Němec stejně nepochopil. Odjížděl na různé zvuky vydávajícím kole, na kterém byly velmi zřetelné osmičky. V dálce bylo za chvíli vidět, že ho Němec raději tlačí. Dozvěděli jsme se, že je to kolega řidič ze stejné dopravní firmy a také, že ta plavkyně ze sudu je Harryho žena Eva. Pochází z Litoměřic, kde měli za souseda Felixe Holzmanna. Evičku, tak jí tituloval, prý poznal v zimě na ulici, když česky mluvila s jinou kamarádkou. Dal se s nimi do řeči a jelikož měla Evička od zimy husí kůži, pozval ji do svého malého bytu do tepla a na horký čaj. Když Evička rozmrzla, po spatření, jak její zimou scvrklá prsa rostou, se v něm něco hnulo a udělal prý s určitostí Evičce první dítě. Při svatbě zjistil, že se dostal přes Evičku do inteligencí nabušené rodiny. Dlouho jim úspěšně tajil, že je pouhým řidičem.
Pokračování příště
