Když obě mé dcery (1964, 1968) 1985 u táty emigranta také emigrovaly, přemístili jsme se z malého krásného Amberku do většího v Norimberku. Starší Iva tady měla možnost chodit poblíž na nástavbu na vysokou školu s dodělanou
ekonomkou z Varů. Mladší Petra šla na rok do internátu ve Waldkraiburku u Mnichova se připravit učebně k možnosti jít poté na učební obor. Bylo to vše organizované pro vysídlence a emigranty bez dobré znalosti němčiny.
Petra, jelikož hrála závodně v Sokolově stolní jako několikanásobná krajská přebornice žactva i dorostu, vplula bez problémů i do tamějšího oddílu ve Waldkraiburku. Nabídli ji po skončení internátu byt a učení, pokud by hrála dál za jejich oddíl.
Ale vrátila se do našeho norimberského bytu 1 + 3 kde s Ivou měli každá pokoj a já obývák.
Iva po ukončení nástavby dál nestudovala, kousek od bydliště našla práci ve firmě na elektrické spotřebiče. Petra začala s učebním oborem „Arzthelferin“ (pomocnice lékaře, tedy zdravotní sestra). Na praxi chodila ke kožnímu lékaři za rohem a do školy jezdila metrem.
Petra po příchodu od doktora měla často na krajíčku, že nerozumí u některých pacientů jejich dialektu a ani těm starším když už špatně mluví a huhňají. „Peťulko, zeptej se jich víckrát a řekni, že jsi Češka a teprve se německy učíš,“ radil jsem. Za půl roku už rozuměla těm s dialektem. Její spisovná němčina už byla tak perfektní, že za tím nikdo netušil Češku jako poleno po mamince. Seznámila se s emigrantem z Prahy. Iva zase s vysídlencem z Bratislavy. Tím pádem se u nás doma rozléhala jen čeština, Bratislavák si ji rychle osvojil. Bylo na čase ty dva kluky vytáhnout na lyže, moje holky na nich stály, jen se naučili chodit. Na Božáku a Klínovci jsme byli každou sobotu a neděli. Kluci navrhli, abychom jeli do rakouského Lechu a objednali tam levnější nocleh u sedláka. Holkám jsem lyžařskou výstroj koupil, hned když u mě zůstaly a vyráželi jsme do Dolomit. Kluci si výstroje zapůjčili od kamarádů a vyrazilo se. Já s mým starým ojetým bavorákem a Bratislavan s vypůjeným fordem od maminky. To abychom se nemačkali a já se mohl dřív vrátit do práce.
V záběru na lyžaře ke konci, který v dálce na kopci udělal kotrmelec a poté je filmován jak se blíže a profrčí kolem, lze identifikovat mě. Filmař při své činnosti ale tvrdí, že ten pád jsem nafilmoval pro jejich pobavení. Byl jsem znám svým stylem bez pádů, já VEJTAHA.
Přeji vám všem povedený konec týdne!
