Na pokoji nás bylo patnáct, náš velitel pokoje, svobodník mazák Mezera, je velitelem tanku a slušný člověk. Na nejvzdálenějším štrozoku ode dveří se uvelebil vojín Lettl, myslel to s námi dobře, zápach z jeho nohou u některých
vyvolával chuť narazit si plynovou masku bez povelu. Beez masky se ale usínalo rychleji. Druhý den ráno šlápl při budíčku velitel pokoje do louže moče. Až za týden se zjistilo, že nám to dělá vojín Zrníčko z pokoje před námi. Pletl si náš pokoj se záchodem, který je o dveře dále.
Zrníčko byl velký hubený vojín, s kterým si nevěděli rady vojenští lékaři ani velitelé. Při budíčku zůstával přikryt v posteli v poloze ležícího střelce. Na rozkaz mazáků byl námi bažanty odtransportován do umyvárny mužstva, donucen si přes hlavu přetáhnout povlak z ešusu a holit se při zhasnutých světlech. Zrníčko si mydlil hlavně onen povlak ešusu a žiletkou na sucho si smirkoval tvář. Nějaký dobrák mu chtěl aspoň posvítit vojenskou svítilnou, ale Zrníčko mu ji rozplácl o zeď. Tím dobrákem byl vojín Čipera z Lomnice u Sokolova. Už ho sleduji od nástupu do kasáren. Je to sympatický, výřečný a bystrý komediant. Své veselé poznámky aa vyprávění doprovází směšným pohybem všech svých končetin. Ještě jsem nevěděl, čím nás později ještě překvapí.
Po několika málo dnech se dostavil výsledek, Zrníčko vypadal jako Rumcajs, který spadl do automatického škrabadla na řepu. Nevydal nikdy žádný tón, stiskl zuby tak silně, že ani trezor není tak silně uzavřen. Sám jsem se ho jednou pokusil, před rozcvičkou, přimět konejšivými slovy k vydání nějakého zvuku, povedlo se jen zčásti, vojín Zrníčko se dal slyšet, že na nás prdí.
Po rozcvičce, se na rozkaz velitele pokoje, vrhla horda bažantů na Zrníčka a oblékali svého spolubojovníka do barvy khaki.
Vojín Zrníčko musel zůstat dlouhý čas (vojenské tajemství) na buzerplacu po rozchodu pluku do různých tajných míst k vyykonávání různého. U Zrníčka se tam střídali svobodníci, desátníci, poručíci (podporučíci k nám chodili pouze jako záložáci - a to není nžádné vojenské tajemství) a jednou sám náš velitel roty, jistý kapitán s přezdívkou Hurvínek, pro podobnost chůze s touto loutkou. Žádný z nich ale nedokázal vojína Zrníčka naučit správně pochodovat, levá noha vpřed, pravá ruka vzad. Zreníčko pohyboval levou i pravou stranou svých končetin vždy do stejného směru.
Plukovní vojenský lékař zjišťoval reflexy tohoto zvláštního vojáka Česskoslovenské lidové armády. Zavřít obě oči a trefit se ukazováčkem pravé ruky na špičku nosu. Zrníčko se místo toho trefoval do svého oka. Dělá to naschvál, nedělá? Zůstalo to otazníkem.
Zrníčko nadále dělal vlevo v bok, když povel zněl: Vpravo v bok, a zůstal stát, když znělo: Čelem vzad!
Zrníčko měl skelný zrak, musel být násilím krmen a to se velitelům přece jen nechtělo věřit, že z něj udělají voíjáka k obraně socialistické vlasti. Šel do civilu, ale k našemu překvapení se u nás opět objevil v barvě khaki za rok, když my už byli mazáky...
