Já byl tříletý a jemu bylo osmnáct, když když byl oblečen uniformou WEHRMACHTU. Ve Weidenu ho začali cvičit k boji proti Sovětům. U těch padl 1941 můj táta Fredy a o rok později Anton, starší bratr strýce Egona. Oba bratři mé
maminky, měli na sovětském území v boji ještě bratra Karla.
Egon začal svou nedobrovolnou cestu v uniformě popisovat a já ji teď předám dál, když jsem ji z němčiny přeložil.
xxx
Narodil jsem se v Loučkách mezi Loktem a Karlovými Vary 25. 09. 1924. Do začátku války jsme vedli tvrdý, ale klidný život. Hospodářství mých rodičů nevynášelo dosti, tudíž jsme museli našim koňským spřežením rozvážet domácnostem uhlí z dolů, kterých tu bylo dostatek.
Jen jsem vyšel školu, už jsem musel nahradit dospělého muže. Práce počínala ranním rozbřeskem a trvala dlouho do noci, neboť každý rok musel být pořízen nějaký nový zemědělský stroj, který by nám práci usnadnil.
Začátkem prosince 1942 jsem musel narukovat k wehrmachtu. Tam nás, mladíky, dle všech regulí, přibrousili. Museli jsme se vrhat do bahna a učili nás, jak se ničí veškeré hodnoty, a čím více, tím to bylo lepší. Byl to opak toho, co jsem doposud v životě dělal. Považoval jsem to tudíž za nesmysl a nemohl být tímto vojskem nadšen. Doma jsem v tomto čase mohl udělat tolik užitečné práce. Tady bylo řečeno, že každý voják má svou maršálskou hůl v torně, tudíž většina usilovala o rychlé povýšení. Nebyl jsem špatný voják, ale nikdy jsem nepatřil mezi snaživce.
Při výcviku ve Weidenu nás, převážně osmnáctileté a devatenáctileté, připravovali k pochodu na Sověty. Jelikož jsem už předtím psal rodičům, že bude ještě 1. a 2. 3. 43, před transportem do SSSR, ve Weidenu, vydali se za mnou. Byla to pro ně daleká cesta, při tehdejším špatném vlakovém spojení. Neměl jsem na ně ani moc času, ten zabraly všechny horečnaté přípravy na přesun. Můj táta Alois a maminka Anna stáli celý den u kasáren a čekali, kdy se opět na pár minut objevím. Narychlo jsem se dozvěděl, jak si vedou všichni v Jalovém Dvoře. Že Horst už ve svých necelých čtyřech letech musí sám pást krávy, kdo všechno zase padl anebo je nezvěstný. Ani jsem si neuvědomoval, jak byli oba rodiče sklíčeni. Teprve při dlouhé cestě do Ruska jsem si uvědomil, jaké to pro ně muselo být, vidět nejmladšího syna odjíždět do nejistoty, když jednoho syna a zetě už ztratili. Ještě dnes je vidím stát na chodníku ve Weidenu, když jsme po rotách rázně pochodovali na nádraží. Ještě jednou jsem jim zamával. Máma plakala, táta rozpačitě zamával nazpět. Tak začala má cesta na frontu…
