Bylo mi tehdy teprve 53. V malé vesničce mezi Domažlicemi a Plzní jsme po delším hledání po republice koupili od Pražanů domek, postavený před mnoha lety skromnými prostředky vesnickou rodinou doslova skoro jen z hlíny. Pražané ho
po koupi po jejich úmrtí jen vylepšili tím, že na střechu přístřešku umístili sud s vodou, která samospádem tekla do kohoutku v kuchyni a v koupelně. Přesto tehdy ještě chtěli 250 tiisíc za takovou ruinu.
Jako první jsem prokopal od padesát metrů vzdálené studny šedesát metrů hlubokou "strouhu" do garáže k čerpadlu (dárlingu), uložil tam umělohmotnou hadici a mohlo se splachovat v renovované koupelně, kde jsem zrušil vanu a udělal tam sprchu kvůli místu.
Začalo velké staveniště. V kuchyni jsem zlikvidoval kamna, objednali jsme kachlový krb s výměníkem , namontovali radiator v obýváku, kuchyni na chodbě, v pokoji v přízemí a v garáži později, když byla dostavěná. Střecha dolů, zdi o metr dvacet nahoru, nová dřevina a střešní tašky, balkon k silnici, na opačné straně veliká dvojgaráž a na ní terasa. Oba jsme ještě v Norimberku pracovali, jezdili pracovat na chalupu jen soboty a neděle. Ze Sokolova nám přijížděli pomáhat kamarádi. I když to bylo jako romské tábořiště, přesto jsme tam v bojových podmínkách slavili různé narozeniny. Tenkrát u nás obchody se stavebninami ještě nefungovaly, vozili jsme, co se dalo z Německa, dvě střechy našich aut podle toho vypadaly. Co se nevešlo do aut, muselo na střechu.
Slavilo se, v roce 1993 čtyřicáté bratra mé ženy, jinak lékaře na srdíčka v Praze. Obsluhoval gril na vlastní žádost. Zároveň se slavily šesté narozeniny Ivky II, mé bezpracně získané nové dcery. S doktorem mají narozeniny jeden den od sebe.
S největším bříškem Harry Valda, TEPLIČÁK, kterého jsem poznal na vojně a naše kamarádství pokračovalo i do civilu, byl tenkrát už emigrantem a se ženou Evou, také emigrantkou, kterou poznal v Německu, přijížděli i čtyřikrát ročně z Karlsruhe (Harry je hlavní postavou v mé knize Ruksak, legrace, erotika a smrt). Jeho žena Eva z Litoměřic, když se napije, boří protiletecké bunkry.
Dále se u nás v těchto prostorech motali má mladší dcera Petra s mužem Šimonem, Pražákem jako Brno. Oba se poznali po emigraci v Norimberku. Pražan, syn rodičů s titulem ing, emigroval ve svých dvaceti letech.
Samozřejmě přjížděla z Norimberku i má starší dcera Iva I s rodinou, svého chotě z Bratislavy, coby vysídlence, poznala také v Norimberku.
Doktor přijížděl z Prahy s celou rodinou, i s mámou. Tato dáma, vícenásobná babička, je lékárnicí, a také zřejmě mou tchyní, uznává jen lidi s titulem. O mně moc pochybovala, když titul žádný nevlastním. Až po přečtení mnou napsaných knih přimhouřila oči. Její závislost na titulech zřejmě počala po svatbě s doktorem. I po jeho skonu v mladších letech, v paní magistře zůstala.
Její vnuk, syn jejího syna, doktora Karla u grilu, je mezití lékařem ve švýcarské Ženevě, aniž musel emigrovat. U nás se to doktory a emigranty opravdu hemžilo.
Také se u nás na staveniště hojně rojily i vesnické děti a jejich rodiče. Zjistili všichni, že i když se u nás maká, legrace nezůstává stranou. Těm vesnickým dětem je dnes mezitím kolem čtyřicítky. Někteří, i když také mají titul, se k nám přesto hlásí.
Škoda, že nás naskakující roky donutily v roce 2021 chalupu prodat. Na těch 28 let na této vesničce nezapomeneme. Proč jen život tak zběsile rychle pádí?
