Když jsem v Německu poznal v nové práci majitele pečovatelského domu, o kterém mluvil jako o starobinci, dozvěděl jsem se jaké tam má starosti, aby udržel plný stav. Proto má také ještě práci v ochrance v Quelle. Často mu prý tam
už umírají lidé týden po příchodu. Své pečovatelské služby nabízí pomoci inzerátů po celém Německu, Rakousku a Švýcarsku, aby měl obsazené všechny postele.
Hned mě také k sobě zval, zřejmě aby si ve mně zajistil pozdějšího uchazeče o postel. Také možná proto, že dostal zálusk na české babičky a dědečky, když se dozvěděl, že z té oblasti pocházím.
Je to docela zábavný člověk, pokud se týkalo financí a daní, zná plno triků. Hodně kouří a jako jediný nosí kravatu, poté co já svou půjčenou vrátil majiteli. S ostatními se ani moc nebaví, možná proto, že mezi nimi nenašel zájemce o své služby. Ve mně očekával možná přísun z Československa. Že by si jeho poslední útulek, z této země nemohl nikdo finančně dovolit, jsem mu zatím neprozradil, abych v něm neztratil příležitost k pohovorům.
Jednou jsem střídal stotřicetikilového kolegu na vrátnici. On nic jiného nedělal, než služby v nich a nejvýše občas chvilku před nimi. Před jeho odchodem jsme hodili krátkou řeč. O čem si nepamatuji. Jen mi utkvělo, že pojednou řekl, že je tady KRAWITSCHKA WIRTSCHAFT. Zeptal jsem se, jestli ví, co to kravička je. Nevěděl, prý to užívají obyvatele Bavorska, sousedící se Šumavou. Jeho babička a dědeček to používali, když to někdy organizačně neklapalo. Kravské hospodářství se mu z mých úst zdálo přijatelné. Spokojeně se tedy se mnou rozloučil.
Poznal jsem za krátkou chvíli mnoho kontrolorů obou pohlaví, nasazených přímo v budově obchodu a skladu. My s nimi jen spolupracovali v kritických chvílích a špičkách, kdy přicházeli anebo odcházeli zaměstnanci.
Před skončením jedné směny, k nám vtrhl šéf podnikové ochrany a všichni přítomní v místnosti mužstva, ať končící nebo začínající, jsme museli obsah kapes, tašek, igelitových pytlíků a osobních skříněk, položit před sebe na stůl. Poté jsme museli jít na parkoviště, odemknou svá vozidla, v kterých se šéf a jeho pomocník prohrabávali. Dost jsem dával najevo svůj nesouhlas s touto akcí. O to jsem byl ale najednou podezřelejší. Ostatní to brali jako samozřejmost i když se to prý zase tak často nestává. Šéfkontrolor si mě změřil arogantním pohledem a poté, co jsem mu svým neuhnul, tak se vztekle zeptal, čemu se tak šklebím. Od té doby mě neměl – ale vůbec – v oblibě. Chodil neustále se svou kamennou tváří a koutkem úst syčel rozkazy. Po několikerém infarktu už byl v předčasném důchodu. Bez šikanování lidí to doma asi nemohl vydržet, proto se této práce nechce vzdát.
Při našich náhodných služebních setkáních v prostorách budovy, jsem se naschvál křenil do jeho ksichtu a měl chuť mu vrazit do rozkroku koleno jako tágo na kulečníkové koule. Jednou mě zastavil otázkou, proč já se vlastně pořád tak šklebím. Prozradil jsem mu, že to mám od narození, jako dar od sudiček a také jako dědictví po dědovi, který byl amatérským boxerským šampionem. Pokoušel se mě nenávistně provrtat chladnýma očima. Moc jsem se musel přemáhat, abych z jeho indiánského nosu neudělal placku. Včas jsem si uvědomil, že je chráněn zákonem zrovna tak, jak zákon DOMA ochraňoval komunisty. A pak, mám přece jen úctu ke starším, i když také mezi nimi se najdou idioti, tak jako mezi mladými.
Postupně jsem poznával další kolegy. Také toho s příjmením Twaruschek. 55 let a k Čechům ani k češtině se nechtěl hlásit. Prý mu dost ublížili. Také teď mu lidé ubližovali, žádali totiž na něm, aby pracoval. A on je tak nádherně líný. Proto se snažil sedět jen na vrátnici. Měl k tomu patřičnou postavu, kterou schovával před prací pokud možno co nejvíce na sociálním zařízení.
Další týden uplynul a já už i doma jedním okem četl noviny a druhým sledoval okolí. Ale horší je, po příchodu ráno z práce, nemohu za denního světla usnout. Rolety nepomáhají, ani polštář na obličeji, ani špunty v uších. Můj mozek se nechtěl dát obalamutit. Věděl, že venku je krásný den a basta.
Také vám přeji povedený den, co den, dny!
