Odhalil jsem ji před třiceti lety, když otevřela pusu v němčině českou výslovností. Oba jsme tehdy byli kolegové a spolupracovníci ve velkoobchodu Metro (Makro) v Norimberku. Ona jako pokladní, já v oddělení s autopříslušenstvím,
nářadím, jízdními koly, stavebninami a jiným zbožím.
O rok mladší emigrantka bydlela ve stejné čtvrti Langwasser v jednom z prvních vícepodlažních domků postavených po válce v těchto místech, kde byl za války lágr. Byty jsou s malými místnůstkami s jedním plynovým topením v obýváku.
V roce 1980 po rozvodu v Československu měla všeho po krk a opustila republiku i svou dceru v posledním stádiu těhotenství a dospělého syna. Ti byli zaopatření v domě bývalého muže. Byla v domnění, že emigrací umožní později i dětem ji následovat.
Všechno se ale zvrtlo. Dcera a Češky syn a později vnoučata, jednou ročně přijeli za ní. Její syn před několika lety zemřel doma na rakovinu. Češka mi často telefonovala, já jediný jsem prý aspoň telefonicky dostat do lepší nálady.
V důchodu pak bez partnera, občas potřebovala mužskou ruku v domácnosti. Zašel jsem tedy vždy k ní něco dát do pořádku. Češka už byla v mladších letech holka krev a mléko, teď se zakulacovala ještě více. Stala se špatně se pohybující, auto musela prodat, malý německý důchod stěží vystačil na splacení nájmu, vedlejších poplatků a na jídlo. Na český důchod za odpracovaných 26 let nesahala. V české KB bance chtěla aspoň něco zanechat pro dceru a její děti.
Na nákupy tlačila kolo tam i zpět do blízkých obchodů. Řídítka a nosič jí sloužily pro transport. Na mou otázku, proč se nevrátí domů, odpověděla, tady je pro rodinu prý užitečnější. Mohou za ní jezdit a vyspat se u ní.
Po delší odmlce koncem ledna 2019 byl její telefonát smutný. Před Vánoci doma nešťastně upadla, narazila hlavou a poškodila si krční páteř. Byla od té doby v nemocnici, ale teď ji přemístili do pečovatelského ústavu v centru města. Omlouvala se, že mě vyrušuje, jsem prý ale jediný, koho tady má. Potřebovala by odvézt domů pro nějaké věci. S ženou jsme pro ni zajeli, už se dokázala pohybovat pomoci opěrného vozíků a berlí bez něho na kratší vzdálenosti. V jejím bytu jsme byli asi dvě hodiny, než něco dala dohromady. Stěžovala si, že jí určitě něco dávají v tabletkách, že je jako praštěná a nic si nepamatuje. Na pokoji je s devadesátiletou paní, ta celý den spí a v noci křičí a lamentuje, že se nedá spát. Nenechá otevřít ani okno, je jí zima. Proto se také nedá skoro dýchat.
Aby to oznámila pečovatelům, na to se necítí, prý si na ni zasedli po zjištění, že není Němka. Chtěla by proto co nejdříve zase domů, jen co se její stav zlepší. Po jejím odvozu jsme už cítili močovinu i na chodbách. V pokoji si stěžovala, že jí odňali osobní dokumenty i s kartou na bankomat, a že v noci tam někdo chodí se jí hrabat ve věcech.
To byl moment, kdy jsem chtěl věc řešit, manželka souhlasila, že musíme pomoct. A to jsme my dva na fotce k perexu...
Tento smutný příběh bude pokračovat, zprvu jsem nevěřil, že i v Německu se dějí takové věci.
