Doma jsme měli od té doby debaty, týkající se Češky v pečovatelském ústavu. Každý člověk přece musí mít u sebe neustále doklady, pokud tedy není nesvéprávným. Ti ještě pohybliví z ústavu nejsou ve vězení a mohou chodit ven a tam
u sebe musí mít občanský průkaz (v Německu Personalausweis) a k nakupování kartu k bankomatu? Lovili jsme v internetu a také vytiskli formulář na plnou moc. S podpisem na něm od Češky, jsme se chtěli v ústavu dostat k jejím dokumentům, abychom je předali jejich majitelce. Tvrdila, že všechny její doklady má u sebe právnička, docházející do ústavu jen sporadicky. Našel jsem si ji na internetu a zjistil její kancelář za Norimberkem a vypsal jsem si na ni všechny kontakty.
Hlavní osobou v ústavu je jiná právnička, ta je tam prý přítomna. Dále jsem z Češky dostal, že jí má na starost osobně pečovatelka Marie, příjmení neznala. S tou jedinou je prý v osobním kontaktu. Právničku a hlavní šéfovou prý nezná, ty ji jen občas telefonují, když potřebují nějaké informace. V internetu jsem narazil na stížnosti lidí, kteří v tomto ústavu měli starého příslušníka rodiny. Nespokojenost s mnohým. Jednu paní tam v noci na pokoji někdo dokonce přepadl, zmlátil a okradl. Teď jsem chápal Jihlavanku, že má strach opustit pokoj i ve dne a jídlo si nechá nosit.
Dvě osoby na pokoji, jeden malý stolek a pouze jedna židle, zvláštní.
Pro šéfovou domu jsem v němčině sesmolil dopis ohledně zadržení dokumentů a dal to k úpravě dceři zdravotní sestře, aby to mělo německý šmrnc. Já němčinou nerad píši, paradoxně jako Němci mi víc sedí čeština. Dcera bydlí s rodinou třicet kilometrů za Norimberkem, ještě že existují maily a esemesky.
Nejdřív jsme ale vyrazili za Češkou, nechat si od ní podepsat plnou moc a s tím pak hned zajít za onou šéfovou, dostat od ní zadržené dokumenty. Jihlavanka měla na pokoji nejen onu protivnou starou paní, ale také telefon. Ten také hojně využívala k volání k nám, kdy si postěžovala na různé věci, nebo když něco potřebovala ze svého bytu. Náhradní klíč od jejího bytu měli turečtí sousedé, od Jihlavanky věděli, že nám ho mají půjčit. Také bylo nutné vyprazdňovat schránku a kontrolovat důležitou poštu.
Na chodbách ústavu a poté na pokoji, nebylo opravdu nic příjemného pro nosní dírky. Naše pacientka už nebyla pátý den na záchodě, a to prý hodně pije. V noci, když spolunocležnice rámusí, jde raději do koupelny prát své věci rukama. Pacientům se pere, ale když zjistila, že nazpět jí chodí jen část, raději si pere sama. Hlava jí bolí, jestli bychom z lékárny něco bez receptu nekoupili. Také k ní neustále chodí její pečovatelka, aby podepisovala nějaké formuláře. Ani to nečte, že tomu stejně nerozumí. Myslí, že je to kvůli úrazovému pojištění.
Na pokoji se pojednou objevil asi třicetiletý pečovatel, v kalíšku dvanáct různých tabletek. Byl čas před obědem. Na můj dotaz, na co je tolik tabletek, odpověděl, že neví, jsou předepsané doktorem. Všiml jsem si v jeho ruce inzulinového penu. Od diabetičky z Jihlavy už jsem věděl, že jí zrušili píchání krátkodobých inzulínů před jídlem a píchají jí jen dlouhodobý. O tom vím, že se píchá jednou denně kolem dvaadvacáté hodiny. Začíná působit za čtyři hodiny a působí dvacet čtyři hodin. Jihlavanka mě informovala, že to je ten dlouhodobý, a že někdy jí to píchají před obědem, někdy kolem páté, jindy kolem osmé večer.
Pustil jsem se do pečovatele, co to dělají za blbost, dlouhodobý se má píchat jednou denně kolem dvaadvacáté hodiny. Začíná působit za čtyři hodiny a poté působí dvacet čtyři hodin. Jen pokrčil rameny, má to tak nařízené. Požádal jsem ho, aby nás odvedl do kanceláře za šéfovou domu. Prý je na dovolené. Tak chceme k nějakému zástupu. Odvedl nás do nějaké kanceláře k někomu jinému. Tam seděly dvě pečovatelky v družném hovoru. Žádný zástup za šéfovou nemají. Hodil jsem před ně podepsanou plnou moc a chtěl, aby mi vydaly osobní dokumenty Jihlavanky. Jedna zvedla telefon, musí se na to zeptat šéfové. Té po drátě vysvětlila, o co žádáme pomoci plné moci od Jihlavanky. Prý v žádném případě, ani na plnou moc, na to že mají nárok jen rodinní příslušníci.
Ve mně to vřelo. „Je mi osmdesát, vaše štěstí, že tady nejsem pacientem, zvedl bych vám mandle! A než být tady pacientem, raději odjedu k moři a nechám se sežrat žralokem! Až se vrátí šéfová z dovolené, ať dá na pokoj k naší přítelkyni jinou spolubydlící, jinak sem budu chodit každý den vás strašit. Mám chuť na vás zavolat policajty, že zadržujete osobě občanský průkaz.“
Má žena mě raději odtáhla nazpět na pokoj Jihlavanky. Ta nám prozradila, že pečovatelé ji s ďábelskou radostí často upozorňují, že už se z ústavu nikdy domů nedostane. Jihlavanka domů už ale chce, tady že by se zbláznila. Vyžádal jsem si od ní telefon na její jihlavskou dceru. Chci se pokusit ji přemluvit, co nejdříve přijet a vzít si mámu do Jihlavy.
Doma jsme zase dali hlavy dohromady, přece nemohou nikoho držet proti jeho vůli, není to vězení. Dcera nám přes telefon oznámila, ať řekneme, kdy chceme, aby Jihlavanku odvezla, zajede tam a zařídí to. Víme, že je výřečná a organizačně nadaná, ale to bychom museli zřejmě za Jihlavanku ručit my osobně, pokud by se jí doma něco stalo. Škoda, že nemáme v rodině právníka. Kdo se v těch kejklech má vyznat?
