Uběhlo mnoho let. Když mě 1944 propustili o holi z lazaretu a já měl se svým útvarem horských myslivců jít na západní frontu, přišel telegram potvrzený doktorem z Lokte, že máma je těžce nemocná. Po těžké operaci neměla vykonávat
žádnou práci. Celý svůj život těžce pracovala, nyní musela jen přihlížet, a to bylo pro ni těžší, než kdyby to vykonávala sama. Její nemoc se opět zhoršila.
Dostal jsem tenkrát dva dny zvláštní dovolenku. Kvůli dlouhé jízdě tam a zpět jsem mohl být doma jen několik málo hodin. Máma měla obrovskou radost, když jsem se objevil.
„Přece jen to ještě klaplo, než tě pošlou zpátky na frontu,“ mínila. „Ubohý chlapče, ještě nemůžeš ani dobře chodit a už tě zas posílají do války, kdybych jen mohla vstát, ještě jednou bychom šli na naše pole za lesem.“
Musela cítit, že se už neuvidíme. Máma byla v naší rodině vždy ten klidný pól. Teď držela ve své ruce tu mou a s lesklýma očima říkala, jak by bylo hezké, kdybych mohl zůstat doma.
Nebylo mi tenkrát ani dvacet, nepostřehl jsem, co se v ní děje. Čas utekl a já musel pryč. Nechtěla mě pustit, neboť do této nesmyslné války viděla už odcházet jednoho syna a dva zetě, kteří se už nevrátili.
Před domovními dveřmi seděla Alma a dívala se na mě smutnýma očima. Už byla stará a nedoslýchavá, patřila ale k rodině. Doprovodila mě až k hlavní bráně, naznačil jsem, aby sedla, hned poslechla jako vždy. Zatímco jsem ji hladil po hlavě, dívala se na mě, jako kdyby i ona věděla, že mi dva se už také neuvidíme.
Když jsem pak odcházel, teprve jsem cítil zátěž posledních hodin, která teď začala působit. Už jsem byl skoro u továrny na porcelán, ještě jednou jsem se otočil. Proč jsem si vše tak prohlížel, jsem nevěděl. Alma seděla ještě na stejném místě. Byla koncem války přejeta vojenským autem…
Bylo po půlnoci, když strážní přetrhli můj film a nahnali mě do ubytovny pod pohrůžkou, že mě zastřelí, když to neudělám. Šel jsem pomalu a bylo mi v ten okamžik jedno, jestli budou střílet. V ruce jsem držel nejhorší dopis, jaký jsem kdy dostal. O smrti maminky.
Utekly dva nehezké roky, po nich nás zajatce nasadili na práci a vše se začalo uvolňovat. Angličané byli překvapeni, jací ti Němci jsou pracanti, je samotné práce nadchnout nedokázala.
Na konci mého zajetí jsem byl u velkého sedláka. Jelikož jsem všechny práce uměl, byl velice spokojený. Vedlo se mi tam nadmíru dobře. Když se po čtyřech letech blížilo mé propuštění, řekl: „Buď tady, Egone, zaplatím ti víc jak Angličanovi, a i jinak ti pomůžu.“ Já ale musel do Německa, které bylo v sutinách a popelu, kde byl hlad a bída. Také byli můj otec, dvě sestry a dvě děti ještě v ČSR a čekali, že jim pomůžu ven do Německa..
