Ve tři ráno začali sekáči v čele s Aloisem svůj balet. Mlha ještě v šest zahalovala těch sedm mužů, kteří v obráceném V, jako formace divokých kachen při letu, krájeli těsně šikmo za sebou trávu. Anna s nůší plnou jídla a pití na
zádech, je našla v mlze pouze podle sluchu, když brousili kosy.
V té době vyrážela ze dvora bryčka tažená jením koněm. Opratě držela na kozlíku osmnáctiletá Hilda, k ní se tiskl šestiletý Horst. Na lístku měli seznam, co mají přivézt z Lokte a Falknova. Při sjíždění loketských serpentýn se už smáli tomu, jak je tu ohrožovaly stíhačky. Projeli Loktem a v zatáčkách, které stoupají směrem na Staré Sedlo, jim pojednou skočil dozadu na bryčku chlap. Horst se vystrašeně podíval na tetu Hildu, ale ta se lehce usmála, jak že je to v pořádku. Ti dva se také radostně pozdravili, on začal zezadu Hildu škádlit a lechtat. Občas mu řekla: „Glasle, nech toho!“
Doprovázel je při nákupu, neustále Hildě něco šuškal a na zpáteční cestě, na stejném místě co naskočil, opětr seskočil. S Hildou si dlouho mávali. Celou tu dobu, co byl s nimi, Horst nepromluvil a ani teď se k tomu neměl. Jednání své tety považoval za zradu, museli být přece domluvení. Také se k ní už netiskl. Hilda si ho k sobě přitáhla a řekla zvláštním způsobem: „To byl jeden dobrý kamarád, víš?“ Nevěděl a také nic vědět nechtěl. Na dvoře, co skončila válka, se vedly i jiné jemu nesrozumitelné řeči. Že nás prej chtěj strčit doňákýho lágru, že dědovi a babičce všechno seberou, i ty krásný pistole. Děda tomu říká kon-fis-kace, to slovo už se naučil, slyšel ho několikrát při snídani a večeři. Babička se mu zdála poslední dobou hodně smutná a taky moc málo mluvila.
Při pomyšlení na babičku přerušil Horst mlčení.
„Hildo, proč je babička tak smutná a skoro nemluví?“
„Víš, ona je babička také máma, ztratila ve válce syna Antonaa ti druzí dva synové, Karel a Egon, jsou nezvěstní. Babička je taky hodně nemocná, před rokem ji operovali, přece si ještě pamatuješ, že byla v nemocnici!“
„A kam nás chtějí strčit a co nám vemouz?“
„Nás Němce sedláky hodlají vystěhovat do Německa, každý si s sebou prý smí jen 70 kilogramu svejch osobních věcí. Musíme do vystěhovaleckýho tábora, kde budeme čekat, až se pro nás uvolní vagón na odsun. Ty Němce tady, kteří pracují na dolech, tady zatím nechají, aby se nezastavila práce. Taky si musíme nechat udělat bedny na stěhování, na nich musí být velkýma písmenama naše jméno a adresa...“
„Ale jaká naše adresa? Tomu všemu nerozumím, oni mě to ve škole nnaučí, viďa? Už se těším!“
U hlavní brány na statek dojeli listonoše, ten se zaradoval, že ušetří pár kroků, předal jim obálku. Horst se ji vzal a poznal hned, že vypadá jako ty, co chodily z fronty.
Babička vzala s pláčem obálku od vnuka a položila ji na kredenc pro dědu, až se vrátí se sekáči. Hilda otevřeným oknem volala svou sestru Marii k obědu, při jejím příchodu se s mámou chlapsky Horst. Žádné něžnosti nepřipouštěl.
Při nošení jídla na stůl se Marie dozvěděla o dopise. Každá z těch tří žen vrhla občas pohledna místo, kde dopis ležel. Anně vždy nanovo vytryskly slzy. Ženy neměly sílu k otevření obálky.
Po obědě vyrazila s nůší a Horstem Hilda, sekáči už se těšili. Hilda připravovala porce z nůše a Horst je knnjednotlivým sekáčům nosil. S chutí se zakusovali do namazaného chleba a jitrnic ještě ze zabijačky.
Horst se divil, že Hilda neřekla otci Aloisovi o dopise.
Doma pomáhal mámě a Hildě při krmení krav. Při dojení ty dvě pozoroval jen z dálky a stejně na něj každou chvíli máma pustila proud mléka z vemene.
Dneska toho byl ušetřen, ale zítra ráno musí zase s kravičkama na pastvu. Neustále myslel na ten dopis, nemohl se dočkat dědy a zase dostal přímý zásah proudem mléka. Raději odešel do sednice, kde babička myla nádobí. Sedl si poblíž toho dopisu a řekl, že si bude připravovat věci do první třídy. Babička Anna se smutně usmála a upozornila ho, že škola začíná až za tři měsíce...
xx
Aloisova ruka sáhla pro dopis, nožem ho nařízl a vestoje četl jen pro sebe. Pak se otočil k oknu, zvedl hlavu a pokřižoval se. Dlouho mlčel, jeho pohled by dokázal vraždit. Jídlo mu stydlo na talíři. Ani ostatní se jídla nedotkli. Trvalo dlouho, než si ke stolu sedl, pokřižoval se znova a pomalu začal jíst. Následovali ho, nepadlo ani slovo, jen Anna plakala.
Když všichni dojedli, Alois, aniž se na někoho podíval, řekl: „Karel nežije.“ A zase bylo dlouho ticho, jen se k zesílenému pláči Anny přidal pláč Marie a Hildy. Alois si začal cpát tabák do fajfky a přitom oznámil: „Čtrnáctýho května Američani ještě bombardovali vlak ve Schwandorfu za Amberkem, byli v něm vojáci vracející se domů, ženy a děti!“ Teď se obrátil směrem k vnukovi se slovy: „Nechoď už k tý závoře!“ Vstal od stolu, mířil ke dveřím a cestou bylo slyšet jeho tiché: „A Egon je od září 1944 nezvěstný...
