O absolvování odborného učiliště v Liberci a prvním zaměstnání v Sokolově, kdy jsem výplaty vnucoval mamince už jsem psal. Teď příjde mé další dvouleté odloučení od rodiny vlivem zeleného sukna. Ti starší z nás to měli povinné.
Švancparáda před lékaři je za námi, jedině kamarád Wilda Winter jde na vojnu o rok později, je čtyřicátý ročník.
Dorosteneckou ligu staršího dorostu máme my z Baníku Sokolov v kapse. Tento slavnostní začáteční hvizd prvního zápasu my devětatřicátníci nezažijeme. Budeme si bahnit v khaki barvě. Jelikož vím, že voják Československé lidové armády si nesmí dopisovat s cizinou, a to je v tomto případě i bratrské NDR, přicházíme s Wildou na nápad. Dederačka Christl bude své dlouhé dopisy posílat na adresu Wintra, ten dopis vždy přebalí a pošle na mou vojenskou adresu. Já naopak budu své krátké dopisy posílat na Wildu, který bude opět přebalovat a posílat DEDERAČCE. Později je ale už budu posílat sám přímo, bez mé zpáteční adresy. Poznal jsem ji když z Lipska k nám přijel bratr mého otčíma s rodinou na návštěvu i s patnáctiletou Christl. Až dneska si uvědomuji, že Wildovi dlužím za obálky a známky. Mé psaní dopisů v němčině nebylo jednoduché. Bez německých škol jsem špatně ovládal spisovnou němčinu slovy, natož abych tak uměl psát. Naše egerlandské německé nářečí mělo ke spisovné daleko. Dělal jsem to tedy mazaně. Z jejich dopisů jsem vybíral slova, která se mi hodila a různě je kombinoval. Raději jsem po nějaké době už vůbec neodpovídal.
Den, kdy jsem se tenkrát měl stát rekrutem se blížil. Kytaru prý s sebou vzít mohu. Těžší to budou mít klavíristi. Hlavou mi ale vrtala před vojnou jiná věc. Při poslední návštěvy Terezy na uhelném dole u řvoucích huntů s uhlím, které obsluhovala, se mě ptala, jestli nechci přijet do Kynšperku, v hotelu Labuť prý bude slavit narozeniny. Na dole jsem se u Terezy vždy stavěl před počátkem mé pracovní obchůzky jako elektrikář.
Hlavou se mi honily erotické myšlenky nejkrásnějšího rázu ohledně té holky z Francie. Trochu se opijeme a její tajuplné oči neodmítnou určitě nic. Nezamlčel jsem tenkrát odchod na vojnu, ví na čem je, a stejně je pro mě stará. Konečně by bylo zapotřebí získat před vojnou tuto zkušenost. Do vojenské knížky ji určitě nezaznamenávají, ale voják by na tomto poli měl být kovaný.
Cestou z kynšperského nádraží jsem si všemožně hlídal zevnějšek proti silnému větru, který se snažil na mé osobě i oblečení nadělat paseku. Byl jsem vzrušený jako pravý panic, který má hrůzu ze selhání z mnoha neznámých důvodů.
Při vkročení do oné restaurace jsem si v nastalé situaci nevěděl rady. Tereza tam neseděla sama, určitě ale čeká netrpělivě na mě. Byla v kruhu mnoha lidí, když mě její mlýnská kola spatřila, začala mě jejich majitelka představovat francouzsky tátovi, česky mámě, sestrám, bratrům a jiným lidem. Byli mezi nimi i mladí muži francouzského vzhledu. Ještě že ten můj se od jejich moc nelišil.
Společnost byla rozjetá, musela tu zřejmě už snídat, když teď brzy odpoledne už byla tak v ráži. Pokusili se mě co nejrychleji dostat do jejich stavu, což u nealkoholika netrvalo dlouho. Ještě ve stavu polostřízlivém jsem vypustil z hlavy krásné erotické představy, aby bylo místo pro alkohol. Neustále jsem si musel s někým připíjet, nechtěl jsem nikoho urazit. Když si Tereza konečně udělala čas i na taneček se mnou, vše se kolem mě, na moje poměry moc rychle točilo. Modlil jsem se, aby třetí kousek byl za námi dříve, než tuto první Francouzsku ve svém životě pozvracím.
V takovém stavu jsem se ještě nenalézal, uvědomil si ale, že ještě jeden přípitek by mohl skončit nečistě pro naproti stojícího.
Ztratil jsem se z bezpečnostních důvodů raději po anglicku, cestou na nádraží jsem dvakrát vrhl šavli, ve vlaku ještě stačil otevřít okno a šavlový tanec značil telegrafní sloupy.
U Terezy jsem se v práci už raději neukázal a dodneška ji nespatřil. Přeji jí ale štěstí a pevné zdraví a doufám, že si našla partnera, který je odolnější vůči alkoholu.
