Zazvonil jsem na Anežku v domluvený čas. Vrčení mi umožnilo dostat se před dveře jejího bytu u kterých stály pánské boty velkých rozměrů. "Máš tady schovanýho obra nebo to jsou futrály na housle?"
„Ne, to mi ještě poradil můj muž, pro odstrašení případných zlodějů.“ „A že ti ještě neukradli aspoň ty boty?“
V podzemní garáži jsem u jejího golfa vytáhl měrku oleje, hladina dobrá, ale opodál plápolal na drátku lístek z dílny. Hlásil další výměnu v dubnu 2014. To už je přes rok, co měl být měněn. Ale pro to jsme teď nepřišli.
Vyvezl jsem Anežku z podzemky a poté ji povozil po zákoutích naší norimberské čtvrti, kde jsem měl v úmyslu, aby jezdila později sama. Provoz tu je malý, nikdo ji nebude znervózňovat. Zasvěcoval jsem ji jak někoho, kdo nikdy nejezdil a čekal na její oznámení, že to či ono ví. To se ale neozvalo. Breptala o věcech kolem, které se automobilu vůbec netýkaly.
„Hele, teď se soustřeď na jízdu a jen se ptej na věci nejasné. Když budeš sama za volantem, nemluv vůbec, soustřeď se jen na jízdu a to, co se jízdy týká. Zjistil jsem, že ráda mluvíš, to si nech mimo auto.“
Zajel jsem ke straně na jedno nenaplněné parkoviště a při vypnutém motoru ještě jednou teoreticky vysvětlil, jak bude ona teď postupovat za volantem. Zase se neozvalo žádné, TO JE MI JASNÉ. Ale odmítla si teď už sama sednout za volant. Dneska prý ještě raději ne.
„Anežko Hodinová Spurná, teď je ta pravá chvíle. Je hodina duchů, jsme tu skoro jen my.“ Vylezl jsem, obešel vůz a chytil Anežku za flígr. Usazovala se dlouho, při pohledu na podlahu oznámila: „Že jsou tři pedály ještě vím,“ začala na ně šlapat, „ten levý je brzda…“ a mně došlo, s Anežkou za volantem bude sranda.
Kdyby byla mladou holkou, kousl bych ji do ucha. Znova teorie, seřídit sedačku, zrcadla, a znovu, jak má po zařazení jedničky jen málo přidat plyn a spojku nepustit zcela, ale nechat ji chvíli v poloze, kdy ucítí záběr, ještě trochu přidat plyn a zároveň spojku uvolnit zcela. V případě, že by to mělo snahu chcípat, opět spojku trochu vyšlápnout, trochu plynu a frčíme.
Nefrčeli jsme. Čtyřikrát nám motor umřel, dvakrát jsme poskakovali a na mé, vyšlápni spojku, reagovala pozdě. Opakoval jsem při zhaslém motoru instruktáž o rozjíždění v klidu ještě třikrát. A co má dělat, kdyby auto mělo chuť zase skákat. Konečně jsme začali kroužit po poloprázdném parkovišti. Levou rukou jsem musel korigovat volant, zavírala totiž zatáčky. „Musíš myslet, že v protisměru někdo může jet a ty mu nesmíš sežrat jeho pravý pruh.
Ještě několikrát jsem jí levou rukou řídil volant při zatáčení, než to zvládla sama. Ale ručkovala na volantu. „Při výjezdu ze zatáčky můžeš volant trochu uvolnit a auto se samo srovná…“ Volant začala pouštět zcela a vůz vždy skočil do stran. „Zastav na straně! Pomalu reaguješ, jak řeknu zastav, okamžitě sešlápnout spojku a lehce na brzdu, abychom neprolétli předním sklem!“ Při vypnutém motoru jsem Anežce předváděl, jak se má mazlit s volantem a jen ho nechávala jemně proklouzávat a ubrzďovat jeho choutky vracet se rychle.
A znova kolečka na parkovišti, nejlepší jsou osmičky, na to ale nebyl prostor. Nakonec jsem ji navigoval z parkoviště do jiného odlehlého koutu. Tam zhasnout motor, nastartovat, rozjet, dvojku, zastavit. Po dvou hodinách jsem si za volant sedl sám a odvezl vůz do podzemní garáže. Před rozloučením u jejího bydliště jsem užvaněné Anežce oznámil: „Příště pojedeme na norimberské autocvičiště, tam bude víc takových divochů za volantem. Nebudeme aspoň zdržovat provoz. Za hodinu chtějí osum evropáků. Bude s tebou víc práce. Doma si vem kvedlačku, sedni si do křesla a zkoušej s kvedlačkou zařazovat všechny rychlosti. A zase systém H! Jednička a dvojka, jak jsem ti říkal, se musí přitahovat vlevo k sobě, trojku a čtyřku z neutrálu dopředu a dozadu. Ze čtyřky postupuj nazpět až k jedničce a pořád dokola do zblbnutí. Ne abys z těchto rychlostních stupňů, za jízdy tam zakvedlala zpátečku! A šlapej na pomyslné pedály, třeba si u toho brumlej jako motor…“
A zase příště, Anežka je zralejší dáma, nemůžeme ji honit
