Zachraňují tím bezdětnost německých párů. Díky svým hodně starým členům rodiny se vzdálenými německými kořeny, dostali ti mladší možnost vysídlit do kapitalistického - podle nich - ráje. Přestárlí loví ve své paměti jakýsi německý
dialekt nebo nářečí se silným ruským nádechem. Belhají se pomalými krůčky pomocí berlí nebo jsou tlačeni na invalidních vozíkách. Muži ve věku předdůchodovém už nemají zájem tu pracovat natož se učit jazyk bývalých nepřátel ve zbrani. Raději se scházejí ke kolektivnímu obžerství pomoci peněz z podpor těch berlíčkářů a výdělků svých žen. Ty vykonávají většinou práce uklízeček.
Děti předškolní a školou povinné, chodí ve skupinkách odkud zaznívá jen ruština. Taktéž u dospělých dvojic a skupin zní pouze jazyky z různých koutů býv. SSSR. Přijde ale čas, kdy ti hodně mladí budou znát oba jazyky. Doma kvůli rodičům a prarodičům budou nadále mluvit, jak jim zobák narostl, tedy jazykem původním.
Venku, už promícháni s mládeží německou, tureckou, italskou, řeckou a jinými, se bude ŠPRECHTIT německy na střídačku.
Ti starší vymřou, předdůchodoví zůstanou u své rodné řeči nebo budou mluvit lámanou němčinou v obchodech a na úřadech z nutnosti. Až také ti opustí svět, jejich děti zapomenou pomalu mateřský jazyk a jejich děti už budou jen ovládat různé německé dialekty své nové domoviny. Tato generace už bude začleněná do pracovního procesu nebo se z některých stanou nezaměstnaní.
Mladé páry tedy vyrábějí nové Němce jak na běžícím pásu, aby praví nevymřeli, kteří děti nechtějí. Zatím ti mladí otcové rodin vykonávají funkce řidičů, při které jazyk není důležitý, aby uživili rodinu. Děvčátka se dají na prostituci, tam už stačí jen hekat.
S tím vším zřejmě německá ekonomika počítala a věděla, že přistěhovalci zamezí vymření německého národa. Příjde doba kdy pravých Němců bude v Německu jen velice málo. To bude čas, kdy i ti Češi, nenávidějící Němce, budou moci svůj odpor k Němcům obohatit o, za rohem v Německu žijících, bývalých RUDÝCH BRATRÚ.
Zpět do současné doby. Při mém posledním venčení našeho bojového pudla kolem půlnoci, musí člověk dát pozor, aby nešlápl do zvratků ruských milovníků alkoholu.
Po chodníku za svitu luceren se k nám blížila silně vrávorající postava. I tomu pejskovi to bylo podezřelé. Alkoholizovaní Němci nechodí, nýbrž řídí nebo se vozit nechají. Začal tedy varovně na motající osobu štěkat. Už si zvykl na berličkáře. Na ty také jistou dobu štěkal, než si uvědomil, že z berlí nebezpečí nehrozí. A teď tohle. Ve dne mu opilci tedy nevadí. V tento čas se s žádným ještě nesetkal. Tenhle si ještě k tomu broukal častušku.
Naše cesty na sebe narazili. Vratký krok se snažil na chvíli ustát v klidu na místě. Z jeho úst vyšlo chlácholivé a dobrácké na rozčileného psa: „Čto ty, malinkij sabačik?“ Chtěl psa pohladit a já ho informoval špatnou ruštinou: „Eto sobatčik dědušky maroz AljošaDěduška Maroz..“ To jsem neměl říkat, ruský občan měl ještě větší radost. Psa hladil s neustálým opakováním jeho povědomého jména. Zval nás oba domů k sobě na vodku do té doby, než se vynořila starší žena obtěžkána v každé ruce plnou taškou nákupu. Na našeho nového kamaráda zasyčela, IDI DAMOJ! Ten mezitím klečel před Jošíkem a málem ho pusinkoval. Byla to zřejmě žena onoho veselého opilce. Vracela se asi ze zaměstnání uklizečky, která si cestou do práce nakoupila. A její nanovo opakované zlověstné: „Idi damoj,“ postavilo klečícího hbitě na nohy a s omluvnými gesty se od nás vzdaloval. Spíše prchal před ženou, kterou považoval za hrozbu. Když už jí neodňal břemeno, aspoň před ní rozrážel vzduch. Už jsme ho nikdy nepotkali, zatím. Určitě dostal domácí vězení.
Ruská mládež se četně schází, mají svá ojetá auta a zatím se baví mezi sebou ruštinou. Vypadají spokojeně, doma by určitě žádná auta v jejich držení nebyla. Tady se určitě celá rodina složila aby byla mobilní a mohli se těm u nich doma pochlubit fotkou káry.
Povedený BEZCOVIDOVÝ konec týdne!
