V D bez rodiny, kamarádů i obyčejných přátel, jsem začal 1984 zahánět samotu tím, že jsem začal psát. Také ale z důvodu, kdyby mi z paměti vypadlo mnohé z mého dětství, dozrávání a dozrání. Také mohl udeřit Alzheimer. Chtěl jsem
tu zanechat aspoň nějaké dědictví tímto způsobem pro svou ženu, dcery, vnoučata a případně pravnoučata.
Byl to opravdu ruční rukopis pravou rukou. Později jsem si opatřil starší německý psací stroj, rukopis už bez diakritiky pracně a zdlouhavě přemisťoval a zároveň se učil aspoň jedním prstem každé ruky datlovat.
O počítačích jsem tenkrát ještě neměl ani zdání. Byla to pro mě úmorná práce, i když jsem do té doby za práci považoval jen tu řemeslnickou rukama.
Kamarád Franta směl jezdit na západ za legálně vysídleným bratrem se svou německou ženou. Fanda po návratu musel vždy na pohovor a sdělit, co viděl vojenského rázu.
V roce 2004 bylo mnohé jiné. Kamarád František mi ze Sokolova vždy přivážel české knihy. Tenkrát jsem mezi nimi objevil jednu humornou podle mého gusta od nějakého Josefa Fouska z Kladna. Na konci jeho knižní nakladatel Jindřich Kraus zmínil možnost, zaslat mu rukopisy začátečníků.
Můj první nadatlovaný rukopis mi Fanda zaslal ze Sokolova do onoho pražského nakladatelství Pragoline. Už za týden mi na pevnou linku v Norimberku volal onen nakladatel. Jeho sekretářka prý můj rukopis přelouskala a dala zelenou na vydání, ale s podmínkou, že vše přepíši na počítači s diakritikou. V té době už u mě byly zabydleny mé dvě dcery ze Sokolova a obě měly už několik kamarádů emigrantů z domova.
Přitáhli mi starší počítač s jakousi bednou k tomu a začaly mě zasvěcovat do obsluhy tohoto netvora. Jen jsem se chtěl naučit psát s diakritikou a nic vedlejšího mě nezajímalo. I začal jsem na počítači háčkovat. Mé háčkování bylo urputné. Klaviaturu jsem se naučil ovládat docela svižně i dvěma prsty, ale často se mi záhadným způsobem ztrácel již napsaný text. Stalo se to několikrát kdy už nebyl k nalezení, ještě že jsem ho mohl najít v tom rukou psaném. Pokaždé jsem již napsané vozil do Sokolova paní profesorce Janě Miklové z gymnázia, aby mi to projela. Její táta pan učitel Němec mi byl učitelem do čtvrté třídy v Sokolově. Kontrolované jsem od Jany osobně vyzvedával a zásobil ji dalším materiálem. Mou první knihu jsem určitě napsal čtyřikrát, než jsem ji doháčkoval a počítač nevylepšil kladivem. Na rukopis mi napsal hezkou recenzi pan Vladimír Rogl, autor několika vlastních knih s trampskou tematikou. Tímto mu děkuji a děkuji také Jindrovi, mému nakladateli!
V roce 2005 vyšla a byla křtěná v sokolovském zámku za účasti kapitánů města. Viz několik fotografií od fotografky Vlasty Brtkové.
Měl jsem obavu aby mu nepraskla struna...
Druhou knihu už jsme křtili v Praze v SALMOVSKÉ LITERÁRNÍ KAVÁRNĚ v pořadu mého nakladatele S KNIHAMI SE KAMARÁDÍM. S nakladatelem Jindrou (textařem, skladatelem a muzikantem) jsme si padli do oka a tykali si už i ve střízlivém stavu. Díky tomuto pořadu, s kterým jsme vystupovali po republice, jsem získal kamarády mezi kolegy spisovateli (za takového se ale nepovažuji, jsem jen zapisovatel zážitků ze života) jako je plukovník Michal Dlouhý (Četnické humoresky) a Jarda Císař (novinář a vydavatel určitého literárního časopisu).
Na co asi myslí Císař (vpravo)?
Peníze na vydání dalších knih jsem neměl a napojoval jsem různá pokračování na blozích. Tam jsem získal také mnoho přátel, i když jen virtuálních. Jsem mezi vámi rád, i když to jde jen virtuálně...
