k dnešním narozeninám pražské vnučce). Dáša jezdila každé prázdniny k babičce do Sokolova. Tenkrát byla z typu dívek, u kterých rčení, hezká jako obrázek, bylo spíš nedocenění. Byla to spíš kočka jako BEJK, s vnady zralé ženy a
chůzí neuvěřitelně erotickou.
Dítě se předčasně přehouplo v ženu. K tomu upovídaná jako pavlačová drbna. Při ústních akcích si neustále rukama odhazovala dlouhé blonďaté vlasy z obličeje. Cenila ty své dokonalé bílé zuby jako perly na střídačku se špulením smyslných rtů. Už v tomto věku uměla používat ženské zbraně. Při rozhovoru s ní, by se jeden lehce pomátl a přišel o rozum, při zírání do těch modrých kukadel.
V té době už měla v Sokolově hromadu kamarádek, přes které získala hlavně také hodně kamarádů. I když si lehce dokázala získat kamarády sama.
Když se Kocour vrátil koncem roku 1960 z vojny, zjistil, že na něj nebylo zapomenuto stejně starými i daleko mladšími, kterými byl znám v Sokolově. Ti ho také okamžitě seznámili s Dášou.
Kocour se svými jednadvaceti jedno odpoledne, jako skoro každý den, seděl na zábradlí proti kinu Svět. Z nudy zrovna počítal okna Hornického domu, když byl osloven Dášou, která jak sama tvrdila, je na hledačce po kamarádkách.
„Ta písnička o tý rančerce, cos včera, Kocoure, zpíval, je moc hezká, máš senzační hlas…“
Dělal, že ji přeslechl. „Dášo, nestůj tady tak, dostaneš křečáky a nikdo si tě neveme, vyšplhej se vedle mě na zábradlí.“
„Ty jsi číslo,“ vypustila při vyšplhání se na zábradlí. Seděli vedle sebe, houpali nohama a zdravili se s procházejícími se známými. Z nich se každou chvíli některý vyhoupl vedle nich a přidává se k houpání nohama. Netrvalo dlouho a zábradlí je plné holek a kluků. Dělají se srandičky. Občas část holek a kluků mizí do kina. Jiní zaplňují jejich místa. Objevuje se kytara a za ní schovaný Igor. „Kocoure, zazpívej!“ Kolem zpívajícího se dělá čím dál větší hlouček. Někteří ke zpěvu přidávají, jiní jen tleskají do rytmu.
Pozvánky k oslavě narozenin sester, bratrů, sestřenic i maminek, vycházejí z úst většinou jen dívek.
Kocour na těch večírcích potkával známé tváře holek a kluků, ale také nové mezi těmi 14 až 20 letými.
Po týdnu stejného koloběhu, kdy si Dáša sama nebo s nějakou kamarádkou sedla vedle Kocoura na zábradlí, mu dala vědět: „Kocourku, nezlob se, ale já už s tebou nebudu chodit, za tebou blbne moc holek a to já nesnáším.“
Kocour překvapeně usilovně přemýšlel, ale nemohl si vzpomenout, že by kdy začal s Dášou chodit. Asi to poznámka o křečových žilách a pozvání na klandr před týdnem vzala jako chození spolu. Ono to bylo ale jen sezení spolu. Takže vlastně chodil a seděl celý týden s Dášou. S nejkrásnější holkou, kterou zatím v životě poznal, aniž o tom věděl.
Dáša se nahnula nad Kocoura, dala mu pusu, čímž se probral. Ona seskočila ze zábradlí se slovy „tak ahoj, Kocourku, a opravdu se nezlob, ale zůstaneme kamarády, viď?“
„To víš, Dášeno, že zůstaneme, hlavně si šetři nohy, pozor na křečáky! A dík za pusu na ukončení našeho chození spolu!“
