Je to můj první trhač volantem. Zažil jsem řidiče jezdící zatáčky kostrbatě a ne obloukem, i takové, kteří při řízení zapomenou přeřadit. Náš polír má styl zcela jiný. Vyzvedl si mě se svou starší mazdou 626, jak bylo domluveno ve čtyři ráno. Už z venku jsem zahlédl jeho zívání na plnou HUBU.
Měl jsem nárok s ním cestou vytvořit zívací duo. Jelikož jsem byl v domě na řadě s úklidem chodby a schodů v přízemí, včetně sklepních prostorů, vstával jsem ve dvě po půlnoci, abych tuto povinnost zvládl. Tuto akci vykonávám většinou o dvě hodiny později, kdy mi ještě nikdo nešlape do mokrého a v domě je klid. Má přímá, postarší sousedka, je jako ostříž a leze na nervy nejen vlastnímu synovi. Mě tedy při každém setkání chválí, jaký jsem pořádný oproti jejímu synovi. Ten si neumí najít ani práci, ani přítelkyni. Několikrát jsem sousedku načapal, jak zvedá mou a svou rohožku, aby se přesvědčila, že i pod nimi jsem čistil. Mám úctu ke starším lidem a také jsem k nim zdvořilý. V našem domě jsou tři poschodí a zatím jsem potkával jen dámy k devadesáti. Některé pohyblivější, některé méně a jen pomocí hůlky. Všechny ale dobře oblečené a pěstěné. Důvodem jejich parády jsem zřejmě na chodbě potkal jednoho dne. Jediný děd se zaradoval, že konečně narazil v domě na muže. Ty ženský už prý mu začínají lézt na nervy. Jsou na sebe žárlivé v domnění, že si je jednotlivě tahám k sobě do bytu. Chovám se tak, že mají pravdu, ať puknou závistí. „Ty jsi mladej, tobě dají pokoj, s tebou si jen rády pokecají. Tím ty ostatní stařenky už taky přivedou k šílenství. Jsem ale rád, chlape, že mám konečně v domě kamaráda mužskýho pohlaví. Musíme držet pohromadě, abychom se těm ženskejm ubránili. Už jsem přemejšlel o tom, že se přestanu mejt, abych ty ženský zastrašil zápachem jako tchoř. Něco vymyslíme příště, abychom od nich měli pokoj…“ Nahrble se odbelhal k východu a rukou nad hlavou se ještě se mnou loučil. Žádné příště se ale nekonalo, můj nový kamarád mi za týden zemřel ve svých devadesáti letech.
Polír se rozjel při dalším zívání, raději jsem se připoutal podle předpisů a pro jistotu zapřel pevně nohy o podlahu. Adolf je čistokrevný Němec a za volantem nepřestává zívat. I když je to nakažlivé, přemáhám se, abych se k němu nepřidal. V nezívacích přestávkách se dovídám, že našim působištěm bude most ve městě Stuttgart. Sjede se stará parta, jen kulhavý Günter si našel lehčí práci ve svém bydlišti. Hoši z Bavorska, dostali opět přidělený z mnichovské centrály firemní VW BUS, na cesty do práce z práce a k popojíždění po stavbě a obstarávání nákupu lehčího stavebního materiálu. Na poslední štaci u Würzburku, jsme měli také náklaďáček IVECO. S kulhavým Güntrem jsem ho několikrát řídil do stavebnin pro těžší materiál. Nebyl jsem zvyklý na takové auto a hlavně ne, na zpětná zrcátka vystrčená po obou stranách jako fackovací tělesa. V úzkých uličkách starého města Dettelbach, se mi jimi podařilo srazit několik květináčů z parapetů oken, než jsem si na tu šířku zvykl. Kam se ale hrabu na políra Adolfa. Jeho styl jízdy jsem poznal během několika jízd, kdy řídil firemní vw bus z oné poslední štace u Würzburku, nazpět domů do Amberku, kde teprve volant předal, domů se vracejícim kolegům. Adolf asi nikomu nevěřil za volantem, proto řídil sám, jak svou mazdu, tak jiné firemní auto. A to na cestách do práce a z práce, ať byl znaven sebevíc. Ale únavu nikdy nedával najevo, aspoň se o to snažil. Stavební dělník je roztroušen po celém Německu, a to třeba i několik stovek kilometrů od svého bydliště. Vždy v pondělí ráno, někdy také už tři hodiny po půlnoci (podle toho jak je pracoviště vzdálené), vyjíždí buď sólo se soukromým vozem, nebo se blízko sebe bydlící střídají v jízdě se svými vozy, v kterém jedou jako parta. Ten, kterému vozidlo patří, většinou řídí, ostatní dohání zameškaný spánek a vyluzují vícehlasné strašidelné zvuky. Ty nedokáže přehlušit ani na plné pecky puštěné autorádio. Často se také jezdí podnikovými mikrobusy a nejvzdálenější dělník sbírá cestou ty ostatní. V tom případě se v řízení podle potřeby střídají. My měli štěstí – anebo smůlu – že jsme vlastnili našeho políra Adolfa, který nedal volant z ruky, i kdyby měl zemřít. Jeho řízení mělo tuto charakteristiku.
Při jízdě ustavičně trhal volantem vlevo a vpravo. Na dálnici potřeboval často dva jízdní pruhy najednou a někdy si přivlastňoval také pruh odstavný. Jezdil slalom, aniž by blikáním upozorňoval změnu. Proč by také blikal? Svou ošemetnou jízdu si vůbec neuvědomoval. Jeho spolujezdcem se vždy stal ten nejvíce vyspalý, musel Adolfa hlídat a případným zasahováním korigovat jízdu výstřelem levé ruky na volant. Polír Adolf si ani toto neuvědomoval, on byl totiž zaměstnán pozorováním přírody a v noci také hvězd. Na padající komety nás dokonce upozorňoval, ale že se řítí, na vozidlo ve vedlejším pruhu nevěděl. Takže spolujezdec měl neustále plnou levou ruku práce, a náš život také ve svých ručičkách. Většinou strachy nespal nikdo v autě. Dal jsem polírovi přezdívku TRHAČ VOLANTEM.
Také často náhle zuřivě brzdil, i když to nebylo zapotřebí. Anebo prudce přidal plyn. To celé auto zařvalo varovně: „Pozor!“ Protože by narazil na, před ním jedoucí vozidlo. Dokonce svodidla byla pro políra magnetická, stále ho přitahovala, ať ty vlevo, tak ty vpravo. Nejvíce jsme řvali, když chtěl bodyčekovat nákladní auta. Na pracoviště jsme přijeli nevyspalí, vynervováni a ochraptělí. Nechápu, že Němci mají výborné automobilové závodníky, když většina soukromých řidičů stojí za starou BELU. Ale pozor, to ještě není všechno! Únava se u našeho políra viditelně stupňovala, myslím jako řidiče. Už jsme věděli, jak to probíhá. Byly to pohyby zvláštní, které jsem u jiného řidiče ve svém dosti dlouhém životě ještě nezažil. Zažiji ještě? Polír, když za jízdy začal vrtět zadkem na sedadle, začala se jeho únava blížit. Když neseděl a své tělo držel ve vzduchu pomoci volantu, byla únava přítomná. Pokud už během jízdy stál zcela, byl opravdu už unaven málem největší měrou. Když v této pozici začal občas troubit, byl zralý na zdřímnutí si. To jsme byli všichni už nalepení za sedačkou řidiče, abychom se případně mohli bleskurychle někdo vrhnout šipkou na brzdový pedál. Řvaním různých šlágrů do uší, se nám vždy povedlo donutit ho k výjezdu na odpočivadlo anebo motorest. Kafíčko, to on rád!
Nevím, jak tento kaskadér jezdí se svou rodinou na výlety. Možná ani tak špatným řidičem není, stačí být pořádně vyspalý, nesnažit se číst vzdálené nápisy ve vzdálených obcích a nesledovat hvězdy. Pokaždé když nás za jízdy upozorňoval na letící kometu, měli jsme v autě poplach číslo jedna.
Také tentokrát jsem si oddychl, když jsme se zdravou kůží a plechem, dojeli do města Stuttgart.
