Další jeho dopis byl psán 19. dubna 1989. Milý Horste! Děkuji ti za poslední dopis i za zaslané povídky
a kazetu. Současně se omlouvám, že tak pozdě odepisuji. Nemám kazetové rádio, a tak mi dlouho trvalo, než jsem si mohl znění pásky vyposlechnout. A potom mě trápiola chřipka. Bolela hlava a neměl jsem nejmenší chuť k psaní. Teď už ale musím.
Nepřestávají mě udivovat Tvé nápady a neuhasínající chuť k psaní. Máš dobrý postřeh a překvapivou slovní zásobu. Potěšilo mě, s jakou poctivostí jsi recitoval mé verše o Sokolově. Velmi si vážím tvé lásky k češtině. Následovaly ty Tvé legrácky: Jak Pán Bůh stvořil ženu, písnička o Tondovi Tydlitátovi, o strýčku bejčku a starém mrtvém vrabci... Také to mělo slušný hudební doprovod, prožívali jsme s těmi písněmi úsměvnou pohodu.
A dočkali jsme se i dalších překvapení v povídání o muži s bílou holí, pokoušíš se i o detektivky. To bych nedovedl.
Tvoje maminka se tu občas zastaví, jindy zajdeme my za ní. Je hodná a moc hezky o tobě mluví a vzpomíná. Připojuji básničku o říčce Svatavě.
Tebe i obě dcerky přitom srdečně pozdravuji. V. Němec
Začátkem roku 1992 přišla pohlednice s hradem Loket tohoto znění:
Srdečný pozdrav ze Sokolova a Lokte posílají V. a L. Němcovi.
Děkujeme za noční vzkaz. Manželka je vážně nemocná.
Přejeme hezké jaro: Tobě i Tvým drahým.
Při mé další návštěvě nastal ten okamžik, kdy už jsme s panem učitelem sedsěli sami v jeho bytě. Byl myšlenkami co chvíli jinde, kde, to jsem moc dobře věděl. Dověděl jsem se, kdy u něj byly dcery Janička a Liduška.
Mně bylo trapné, že jsem ho přiváděl do trapných situací tím, že on myslel, že je zase trapný tím, že nedokáže nic postavit na stůl a že zapomněl udělat kávu.
Díval se dlouho do země, než oči zvedl, oči, které stejně byly nepřítomné.
V prosinci 1992 přišel zase dopis.
Milý Horste, blíží se Vánoce a já vám oběma i dětem přeji, abyste je prožili v míru, zdraví a dobré pohodě.
Taky nový rok už klepe na dveře. Dej Bůh, aby byl oproštěn ode všech neduhů, které nás všechny trápí a sužují. Přejeme všem, aby se lidé vrátili k dobrotě srdcí a aby spravedlnost dokázala ochránit ty poctivé.
Manželčin zdravotní stav se nelepší, spíš naopak. Váží už jen 42,5 kg. Bojím se o ni. Přes stálé bolesti je srdnatá a trpělivá.
I můj věk se nachyluje. Pomalu za sebou zametám, třídím nevydané rukopisy. Velmi často vzpomínám nejen na vás, ale i na Tvojio maminku.
Upřímně Vás pozdravuji. V. Němec
Má další návštěva proběhla v duchu předešlé.
V lednu 1993 u mě v Norimberku přistál papír s černým rámečkem. Telepaticky se na mě přenesl smutek ze sokolovského bytu pana učitele.
Mé řídké návštěvy u něho pokračovaly, v bytě bylo smutno. Čas si ale neúprosně dál ukrajoval z lidského věku. V prosinci 1995 přišly tyto řádky:
Ještě šlapu po kamení
a tak ve svém osamění
říkávám si: Bylo, není
a vzpomínám častokrát na ty,
co mám pořád rád.
Patříš k nim, Horste, a tak:
Zdraví, radostné Vánoce a přívětivé dny, měsíce a roky
tobě i Tvým drahým ze srdce přeje a vzpomíná Václav Němec.
