Jeho loučení s bráškou, tátou a babičkou bylo v předešlém blogu. Jirku vlastně trochu zachránila vlastní žena, když si staršího syna vzala do Ameriky. Smutné ale stejně bylo roztržení těch dvou kluků. Rozvod byl to nejmenší. Čas
hojí plno ran. Jirkovi se trochu ulevilo, ale od sebe odtrženým klukům nebylo hej. Vše se ale časem uklidnilo. Jirka se snažil být Danielovi dobrým tátou. Bral ho na tréninky, po nich ho doma zajistil dostatkem jídla. To doplnily videokazety a různé hry. Jiří mohl aspoň občas na krátko do hospody mezi fotbalové kamarády.
V čase školního volna a prázdnin, bral kluka do auta na sedadlo spolujezdce při rozvážce zboží po Bavorsku.
Pokračování 2x dvou bratrů z předešlého blogu
Jirka po odchodu staršího syna do Ameriky, nechtěl nechat Daniela samotného doma. Bral ho do práce jako spolujezdce. „Já už z něho šílel, neustále žvanil, tak jsem z lékárničky vyndal náplast a zalepil mu pusu. Hned mi ho bylo ale líto, vždyť to kecání má stejně po mně. Bez té náplasti jeho žvanění začalo nanovo.
Zajel jsem na takové pěkné parkoviště, skály tam byly, no Havaj. Dal jsem mu do ruky kladivo z nářadí a aby šel chvíli z dlouhé chvíle otloukat tu skálu. Já sněd v kabině kousek chleba a najednou mi ho bylo zase líto, jak tam chudák bušil do toho šutru. Třískal do toho, jako kdyby za to měl dostat celou cukrárnu, pokud tu obludu srovná se zemí. Vylez jsem nepozorovaně na tu skálu z druhý strany a houkl klukovi do ucha. On se chudák tak lekl, že ještě půl hodiny za jízdy nemohl promluvit. Pak to začalo ale nanovo, už jsem ale nikde žádný skály nezahlíd. Ale teď už pojďte všichni dovnitř, už je fakt trochu chladno. Běžte napřed, já to tady trochu uklidím. Když tak jen vemte každej něco do ruky a hoďte to v kuchyni do dřezu.“
Jirka tuto slezinu nahlásil a dostal povolení od sousedů, být jednou měsíčně hlučnější. Stejně ale jsme se snažili nepustit zobáky moc nahlas na špacír. Tlumené chichotání protkané tichým hovorem, aby nebyly narušeny dobré sousedské vztahy, to byla samozřejmost.
Ženy počínají nehlučně mýt nádobí, aby se ta zdejší mužská domácnost nedostala do krize. Náš šepot je také kvůli spícím dětem. Ty se přesto probouzí, mnou si oči a neví kde se nacházejí. Tato akce musí spět ke konci, jednou za dlouhý čas to přečkají i děti. Teď je maminky připravují k odchodu domů. Jirka už hlasitěji pustí do éteru poznámku: „A já, dámy, myslel, když jste tak hezky zametly s nádobím, že byste nám mohly také rychle ještě vyprat a vyžehlit…“
Dvě auta odjíždí na Allersberg, Pupen a Čapla Džačovských čapnou Jarku, potřebují ji k odvozu. Musela se vyhýbat pití, tak jako ženy allersberské. Já se ještě rozhlížím po bytě, než dcera Iva přijde k sobě, aby také nás s Petrou odtransportovala autem.
„Kluci, vám tady všude visí tolik druhů salámů a sýrů, ještě že se to nemůže kazit, když je to jen uměle plastické na oblbování návštěv…“
„Jo plastický,“ vyjede Luboš, „dyť k tomu čuchám, cítím že je to pravý…“
„Luboši, to jen Jirka rafinovaně nasprejoval, aby z toho šla pravá vůně…“
„Dělej si prdel z Karkulky, já už jsem do toho tajně kousal, aby to můj brácha lakomec neviděl.“ Ten řeč navede před našim odchodem na jinou kolej.
„Tak jsem se čirou náhodou v práci tajně dověděl, že prý jsem děsně přitažlivej…“
„To dělá, brácho, tvůj začínající bachor a přehazovačka na hlavě. Je to vlastně maskovačka k udržování sebedůvěry…“
„Hele, brácho, k mému modernímu účesu to zatím stačí, nevím, proč tomu někdo říká pleš.“
Pokud se v takové společnosti Čechů objeví jen jediný Němec, zábava vázne a je zbrzděna. A většina Němců také nejsou zvyklí se zouvat, asi se jejich děti nehrají na kobercích, kde z bot může být všelicos.
Mezitím jsou již oba hoši jako dospělí v Americe a mají vlastní rodiny. Jirka se také znovu oženil. Po odchodu Luboše zanikla jedna parádní dvojice bratrů. Jěště jsme tu my dva s o osm let mladším bráškou. A i jinak jsme všichni nějak rychle zestárli, ty vole!
A kdysi ze sedmnáctiletého dobrodruha se stal sedmdesátník. Kamaráde, ať ti zdraví slouží!
