S Harrym od Teplic jsme se poznali na vojně ve Znojmě. Tam s dalším Sokolovanem jako já, Mirkem Pickou, utvořili nerozlučnou trojici na život a na smrt. Delší čas po vojně mě a Harryho osud zavál do jiných míst,
ale přátelství to přerušit nedokázalo.
Až nás tři ochudila nedávno o Mirka ta potvora s kosou. Teď si brousí kosu na nás dva. Myslí si, osmdesátka že je pro nás dostačující.
S Harrym jsme v Německu od sebe tři hodiny autem. Já v Norimberku to nemám daleko do svého rodiště, Harry v Karlsruhe to má zase blízko do Francie. Před nedávnem ještě zvládl i čtyřikrát ročně přijet se ženou Evou (pochází z Litoměřic, za souseda měla rodina Felixe Holzmanna) na naši chalupu mezi Domažlicemi a Plzní. Tam se také uskutečňovala setkání našeho trojlístku.
Roky nás omezily současně na časté každodenní telefonáty. Oba manželé se dostali do horšího zdravotního stavu. Daleké ježdění nepřipadá v úvahu. Harry už má také pro svou rozsochatost potíže se vmáčknout za volant. Po dvaceti kilometrech jízdy už se mu prý špatně dýchá.
Už jsem o Harrym tady psal dříve, Menšík a spol by v něm měli kdysi velkou konkurenci, jak umí bavit dav, a to nejen mluvou, ale i muzikálními schopnostmi. V současné době se snaží oblafnout cirhózu jater v posledním stádiu. Tu trápil celá léta dobrým pitím a jídlem. Také cukrovka se u něj zabydlela, tak jako rakovina kůže a další nepřátele našeho zdraví.
Náš poslední telefonát pevnou linkou – Harry s Evičkou se brání internetu – se opět týkal našeho boje proti neduhům. „Ty vole, dneska ráno po vyškrábání se z postele mi zase koukalo játro z těla. Furt mám velkej hlad, to se asi mému statnému tělu nelíbí. Jinak je všechno při starém, jen u pravého oka nebo v něm, se mi dělají blesky. Na to, že po opuštění postele ráno, hned upadnu, jak se mi zatočí hlava, už jsem si zvykl. Taky že v noci neusnu a čtu do rána. Přes den občas usnu zase ve stoje nebo při chůzi k ledničce. Nejhorší je to devátý patro, často nejde celý den výtah, k tomu často ani neteče voda nebo jen čůrky studená, i to je možný v Merkellandu.“
Občas se zeptá: „Si tam eště?“ než pokračuje. „ Už u vás na chalupě, jsem cejtil, že se něco blíží, když jsem musel hrát pinčes v sedě na židli (i přes své objemnější tělo, hrál rychlý a tvrdý stolní tenis útočně s mnohými smeči). Do zahrádky to máme pěšky slabejch deset minut, i to je na mě moc. S velkou námahou se mi povedlo napumpovat moje starý kolo. Po nasednutí jsem byl na ráfkách. Pumpičkou opět znovu, čekal jsem, že to praskne, neprasklo. Už mě gumy unesly. V uličce mezi zahrádkami se mi zatočila hlava, stačil jsem zastavit, aniž jsem si nabil hubu. Držením se za řídítka jsem na zahrádku dorazil splavenej po svých. Si tam eště?“
„Jo, drahej kamaráde!“
„Zahrádka, na stromech a keřích nám narostly různý věci, většinou tam nedosáhnu, žebřík nepřipadá v úvahu, to už by mě odvezli nohama napřed. A vtom horku nedokážu trhat ani to kam došáhnu. Zvládnu jen zalézt do chatičky, pustit si větrák a chlastat pivo. Dřív jsem tam i spal přes noc, přišlo nové nařízení, které to zakazuje. Jsem zvědavej, jak to chtějí kontrolovat. Od Němců koupili zahrádky Rusáci, do rána tam chlastají a zpívají častušky. Zahrádek tam je určitě čtyrysta, a v nich samej Putinovec, si tam eště?“
„Jo!“
„My máme plnou zahradu ovoce, když přijedem jedenáct kilometrů dál k dceři a její rodině, zahrádka samej beton, bazén a pingpongovej stůl. Ti dva vnuci kolem deseti, prej dědo, poď si zahrát. Já, že to neumím. My ti to prej naučíme. Já to naschvál plácal vysoko do vzduchu. Přijel jejich druhej německej děda, a co prej blbnem, takhle mě to prej nenaučej. Já vím, že hraje za ňákej oddíl. Vzal pálku a já mu tam dal pár smečů, že pomalu začal mluvit překvapením česky. Vnuci nedokázali zavřít pusy. Já, že tomu sám nerozumím, asi mě Bůh trestá, že nechodím do kostela. A to jsem, jak mám ty blesky, míček jen tušil.“
Telefonát pokračoval o domácím prostředí. Má to puštěné nahlas, aby Evička byla také v obraze. Často dává v pozadí některé své připomínky.
„Ty mi stejně jednou utečeš,“ jsem zaslechl.
„Kam bych ti, ty hloupá utíkal, z nosu a uší mi rostou chlupy, šmajdám, zuby mi padaj, játro mi kouká. Leda bych ti moh zmizet do urny, a pamatuj, na urně chci mít fotku z vojny, kde jsem jako vykulený bažant. Nebo raději tu, na který jsme s Mirkem v tankistických tepluškách s bambitkama u pasu. Aspoň by nám nebyla zima a ubránili bychom se, kdyby urnu chtěl někdo čmajznout.“
Harry je jako můj vlastní bratr, i naše máma ho považovala za svého syna, když se u nás doma po vojně objevil. V mé knize Ruksak, legrace, erotika a smrt je hlavní postavou…
