Ernsta jsem se zeptal, jestli si umí představit, jak daleko to tam dolů může být. "Jistě," odvětil, "ten chlap měl pravdu, musíme tu samou štreku dolů, co jsme předtím šli nahoru." Teď to šlo aspoň dolů a při pohledu na vesnici
tam dole, se nálada zlepšila.
„Je to ještě kus,“ ozval se Walter, „ale teď nám budou nohy padat samy dolů.“ Zeptal jsem se ho, jak se cítí celkově, a co nohy?
„Mimo únavy všechno dobrý a ani puchýřek…“ Do toho se zapojil Ernst. „Při pohledu tam dolů, když vidím, co ještě máme před sebou, si myslím, že si nemohu ten luxus mít na chodidlech ještě puchýře.“
Brzy jsme zjistili, že se nám vede jako na druhé straně. Jdeme a jdeme, přesto se vesnice nepřibližuje. Dobrá nálada se proto vytrácela. Přicházela opět lhostejnost. Pomaloučku se přece jen vesnice přibližovala.
Když se začalo stmívat, došli jsme k prvním domkům. Byli jsme v obci Starobitarovskaja. Domky byly nízké, kolem každého ale veliká zahrada. Jen jedna budova o hodně převyšovala ostatní. Můj zrak tento dům neustále přitahoval, jako by mi říkal, se mnou se ještě seznámíš, což se později vyplnilo. Na druhé straně sídliště byla otevřená krajina, stálo tam několik ohromných stanů a polní kuchyně, u které jsme hned dostali čaj a eintopf, pro který si mnozí ani nešli, jednoduše únavou padli na místě, co stáli, a usnuli.
My tři jsme seděli na kopečku a lžícemi se hrabali v jídle. Únavou jsme necítili končetiny, také jsme padli nazad a okamžitě usnuli.
Po ranním probuzení jsme se málem nemohli ani hnout a třásli se zimou. Teprve po čaji jsme se stali o něco pohyblivější. Každý dostal suchou stravu na jeden den a následoval rozkaz k seřazení.
Už jsme opět pochodovali, lépe řečeno, vlekli se. Ernst se dal slyšet, že kdyby nebyl tak unavený, nahlas by nadával, ale k tomu nemá sílu. Walter a já jsme neřekli vůbec nic, naše těla jako kdyby byla protažena mandlem.
Pojednou se zase ozval Ernst: „Kde jen jsou ti Rusové? Teď bychom je lehce předběhli,“ Vyvolalo to v nás bolestný smích. Zkrátka Ernst uměl i v té nejhorší situaci ostatní probrat.
Mezitím, co se naše údy pomalu rozhýbaly, jsme šli kolem úzkokolejky. Když slunce vystoupilo výše a my se koupali ve vlastním potu, přáli jsme se být na nějakém ledovci.
V poledne po krátké přestávce se pokračovalo. Pojednou jsme v dáli zaslechli zvuky lokomotivy. A skutečně se funěním blížila po úzké koleji. Některé vagóny byly naloženy. Tu se náš staršina postavil na koleje a široce roztáhl ruce, my žasli, vlak se skutečně zastavil. Něco takového se může stát pouze v nedozírném Rusku, kde uprostřed prérie jediný muž zastaví celý vlak. Na rychlíku byli pouze dva němečtí vojáci jako doprovod ruskému strojvůdci. Zaslechli jsme, že to vede už jen 60 kilometrů, pak je konečná.
Rozkaz zněl, nasednout! Okamžitě jsme uposlechli. Že jsme seděli na náčiní určeném frontě, nám vůbec nevadilo, ušetřilo to šedesát kilometrů našim nohám. Měli jsme čas v klidu si prohlédnout tuto zemi, dokonce jsme se pustili do zpěvu. Nepřidali se jen ti, co už v Rusku byli. Zřejmě si mysleli, vás zelenáče zpěv ještě přejde, čímž také měli pravdu. Ernst se opět postaral o pobavení.
„Pánové, sedíte tady v orient expresu, v první třídě, a to bez jízdenky, za to Rusko chválím.“
