Na nákladním nádraží bylo živo, dlouhé vlaky stály připraveny. V nákladních vagónech ležela vrstva slámy na podlaze. Než jsme nastoupili, byl dán povel POZOR a oznámeno, abychom na očích neustále měli svou plnou polní, při ztrátě
hrozí přísné tresty. Málokdo z nás na to stačil pomyslet, organizace byla tak výtečná, že šlo vše ráz na ráz, a už pískaly lokomotivy k odjezdu směr Rusko.
Nikdo z nás mladých a nezkušených si neuměl představit, co nás skutečně očekává. Při našem krátkém výcviku jsme jen slyšeli, že válku musíme vyhrát, a budeme-li mít jeden nebo druhý smůlu, ještě stále to bude velká čest zemřít pro Führera a Vaterland. Mnozí byli tak nadšeni, že už teď se viděli s vyznamenáním na hrudi. Já sám jsem nadšen nebyl, mohl jsem si už udělat představu z líčení bratrů a švagra, jak to tam probíhá. Přesto pak byla skutečnost úplně jiná.
Nešlo jet přímo k cíli, neboť Angličané neustále bombardovali železniční tratě. Jezdili jsme oklikou jednou na sever, pak opět na jih. Nevěděli jsme tudíž ani, na které frontě budeme nasazeni. Zcela jiný obraz se nám naskytl, když jsme měli německou hranici za sebou a objevili se v Polsku. Zřejmě tam byli jen malí sedláci, kteří neměli žádný spěch. Seděli před svými malými domky, kde pod jednou střechou byla stáj, chlév i stodola. Před domkem měli zaražené dva kůly, přes to prkno, které bylo všude obsazené. Pán seděl, kouřil dýmku a pozoroval dvě slepice, husy a většinou i dvě prasata, jak hledají něco do žaludku. Kousek dál se pásla kráva a tele, někdy i dvě krávy. Zřídka se u domku objevil i koník. Byla to podívaná z našeho vlaku. Jen mi nešlo do hlavy, že tito lidé mohou být tak nečinní. Asi jim stačilo, že měli co do úst. Políčka měli pouze deset až patnáct metrů široká. Pruh žita, ječmene, brambor nebo řepy. Víc toho ani mít nemohli, nebylo by to kam uskladnit. Dnes vím, že ti lidé žijí chudě a primitivněji něž jiní, ale ze života mají více, neboť spěch, anebo jak se dnes říká – stres, je pro ně cizím slovem.
Náš vlak jel nezadržitelně dál. Pro mě bylo zážitkem pozorovat tu cizí zemi. U otevřeného nákladního vagónu jsem seděl na slámě a přijímal do sebe vše nové, což mi dalo zapomenout na válku. Mezitím jsme dospěli na ruskou půdu. Jednou denně vlak zastavil na nádraží a z polní kuchyně jsme dostali ajntopf, na který se naše mladé žaludky už pokaždé těšily. Polní lahve jsme si mohli naplnit vodou, dostali jsme k tomu čtvrtku chleba, kousek sýru a margarín. Ti poslední ještě seděli na latríně, čehož jsme všichni využili, ve vagóně bylo pouze vědro a bylo nepohodlné při těch otřesech za jízdy a před očima ostatních tento úkon provádět.
A už zase pískala lokomotiva k odjezdu, neboť v tom nedozírném Rusku je zapotřebí kanonfutru, my mladí o tom tenkrát neměli potuchy. Když přesto někomu začalo být těžko u srdce, bylo mezi námi několik veselých kop, jejichž počínáním jsi opět našel dobrou náladu.
Při rozednění jsem už zase seděl na slámě u otevřeného vagónu a nemohl se vynadívat při jízdě Ukrajinou. Zůstane pro mě nezapomenutelnou. Nikde jsem ještě neviděl tak černou úrodnou půdu, kterou bych býval nejraději prohnětl v rukou. Ujíždějící vlak to neumožnil.
Tamější sedláci měli většinou zapřažené tři malé koníky do pluhu a zaorávali strniště z minulého roku. Strniska byla od kukuřice a slunečnic velice silná. Myšlenky se mi vrátily domů, jak bylo nádherné na jaře obdělávat půdu. Rychlé probuzení následovalo při pohledu do dáli. Jak je tato krásná zem veliká, už dny jí projíždíme a nemá konce. Je plochá a nedozírná.
Stísněnost se do mě vkradla, byl to až strach, připadal jsem si pojednou ztracený. V mé domovině je vidět z jedné vesnice do druhé, tady byly od sebe den jízdy. Doprava byla omezena pouze na koňská spřežení. Úrodná půda nebyla zcela využita. Občas se objevily z hlíny postavené domky bez oken, u kterých byly neustále otevřené nízké dveře. Mělo to svůj důvod, uvnitř měli totiž nejen přístřeší lidé, nýbrž i slepice, husy a kozy.
Náš vlak spěchal, nebylo nám umožněno vrhnout pohled do vnitřku některého domku, fronta na nás čekala. Ještě žádný z nás nevěděl, kde to bude. Ještě stále jsme byli na Ukrajině, i když už hodně na jihu. Obyvatelé se tady ale převážně museli živit kukuřicí a slunečnicemi. Viděl jsem pouze malá políčka, která měla rok předtím brambory. Zato kukuřice byla všude. I sláma byla pro ty lidi životně důležitá, dělali z ní střechy svých domků. Také tu stály velké stohy slámy, v kterých nechali dutiny a mohli je používat jako stáj. Zvířata byla v teple i přes zimu.
Tihle primitivní lidé možná neuměli číst a psát, ale ve stavění stohů byli mistři. Nešlo mi na mysl, jak je možné, že se zvířata přes zimu slámou neprožrala. Vchod zadělali snopy kvůli mrazu, a hlavně kvůli divoké zvěři. Že široko daleko nebyl les, sušily kravince a stébla z kukuřice, aby měli stavební materiál. Tady žili lidé, kteří ze světa viděli pramálo. Zřejmě sem jednou ročně jezdil státní úředník, aby vybral daně. Přesto neměly jejich obličeje smutné a starostlivé výrazy. Spíše naopak, dlouho do noci seděli pohromadě a my slyšeli jejich melodické písně. Usoudil jsem, že byli šťastní. Smířili se se samotou a těmi dálkami, které nám nahání strach.
