Musím představit kamarády v naší ulici, s kterými jsme si hráli na vojáky v zahrádkách. V jedné stála opuštěná bouda, my si z ní udělali klubovnu a hráli si tam na Timura a jeho partu. Viděli jsme o nich film. Jednoho dne jsme
tam našli nakaděno a v tom zapíchnutý lístek nadepsaný Kvakin. Kdo pamatujete tento film o Timurovi, ví, že Kvakin byl jejich odpůrce. V tomto případě patřilo hovno Rudovi Bräutigamovi. O něco starší Ruda s naší partou nepekl, neuměl hrát fotbal ani si hrát na vojáky.
Na konci ulice už před tehdy vybagrovanými pískovnami a kousek od fotbalového hřiště Baníku, bydleli v malém domku Iserovi. V partě u nás byli jejich dva nejmladší synové. Ludwig neměl s generálem nic společného a byl o rok starší než já. Günter byl zase o rok mladší jako já. A teď další kluci z ulice. Horst Riedel, můj ročník. Günter Högen, můj ročník. Herberta Weisse z našeho domu už jsem zmínil. Heini (Jindřich česky) Barth mého věku, a pak už to bylo jen několik českých kluků jako Houf.
V ulici bylo také několik kluků kolem dvacítky a výš. Pro ty jsme byli vzduch. Někdy ale vytáhli pingpongový stůl a machrovali před námi. Pro svou zábavu přinesli boxerské rukavice a nabádali nás usmrkance proti sobě boxovat. Měl jsem trénink od dědy a byl jedničkou. V té době vládl v republice v polotěžké Julius Torma, sokolovský (už jsme byli Sokolov) Němec Tonda Gruber technickéhoTormu nikdy nezdolal i když všichni ostatní jeho soupeři šli k zemi, někdy i přes provazy. Měl zabijáckou levačku, někteří soupeři s ním dokonce odmítli vlézt do ringu. Tenkrát měl Sokolov špičkové borce ve všech vahách (Capl, dvojčata Svatochovi nebyla od sebe k rozeznání, Černý atd. Jste všichni moc mladí na to, abyste si ta jména pamatovali)
Na hřišti Baníku u řeky Ohře se pokaždé postavil ring. Návštěvnost byla veliká. Když přijeli Pražané s polotěžkou hvězdou Rademachrem, nebylo hnutí. Rademachr se houževnatě snažil dostat dál od levačky Tondy Grubra, KO ho ale neminulo. Mezi lidmi se říkalo, že rodina Grubrů si pochutnává na pejscích, proto prý mají takovou sílu. Jeden čas později, jsme se stali s nimi sousedy v Dolním Rychnově, nikdy jsem u nich ale žádného psa neviděl.
Hansi Pospíšil se s Grubrem znal a zařídil, že jsme my puberťáci mohli chodit na tréninky k těmto borcům. Já jediný jsem tam chodil delší dobu, ostatní to vzdali, když dostali nakládačku od na nás nasazeného na zkoušku asi dvacetiletého boxera. Já těm jeho ranám odolal i když jsem byl také bit. V jedenácti letech jsem byl menší a rozdíl ve váze byl velký. Trenér si mě oblíbil a tvrdil, že by ze mě něco časem udělal, až trochu zestárnu.
Do školy na Šenvert jsme chodili společně kolem vysoké zdi kláštera. Překvapili mě jednoho dne, když mi oznámili, chodit o hodinu dřív. Za zdí zamířili do kláštera a ministrovali farářovi při ranní mši. Začal jsem se toho zúčastňovat. Pokaždé jsme dostali každý deset korun. Poté jsme pokračovali přes město do školy na druhém konci města.
Také jsme vedli války proti jiným ulicím ve městě, hlavně bandy z Dolního Rychnova na nás dělaly výpady. Házelo se kameny, střílelo praky a byly i boje muže proti muži. Někdy ty potyčky trvaly i hodiny. Bez šrámů se to neobešlo. Když jsem si poranil nohu až na kost o zapíchlou rezavou kolejnici, kluci mi na to močili. Opravdu to bylo bez následků.
V zimě, když u nás zamrzly vodní plochy v prohlubních po bagrech, k nám chodil bruslit celý Sokolov. My kluci, jsme měli „šlajfky“ na kličku. Daly se použít skoro na každou obuv. Bylo to pro mě zase něco nového, o hokeji jsem neměl ani potuchy, za hokejky nám sloužily různé zahnuté silnější větve a místo puku byl kámen nebo úlomek ledu.
Jednoho dne se tam objevil o něco starší kluk z Chebské ulice, kluci ho znali, já ne. Po prvé jsem zahlédl kanady a co na nich začal vyvádět mě ohromilo. Takové chci jednou mít a tohle na nich chci také umět. Možná si na ně vydělám, když budu chodit na fušky s otčímem.
Čáru přes rozpočet mi ale udělaly bagry, začaly si na jaře dělat choutky na uhlí pod naší ulicí. Všichni jsme se museli stěhovat různě po Sokolově. Naše rodina se dostala z ulice Generála Ludvíka Svobody do ulice Julia Fučíka.
