Když jsem v emigraci v roce 1987, chtěl svůj první rukopis dostat na veřejnost, napadlo mě, že by mi mohl poradit ve Vídni od domova odříznutý Pavel Landovský.
Navázal jsem s ním kontakt pomocí drátů. Představil jsem se jako Kocour, abych ho svým německým jménem nevyplašil a nepřivodil mu žaludeční vředy.
„Kocour, Kocour,“ zadumal nahlas,“ čoveče, já tě musím znát z Prahy, to je ale let…“
„Já jsem, Pavle, ze Sokolova… politická píseň… tam jsi nikdy nezavítal…“
„No počkej, nedělej si prdel, já bych tě měl znát z divadla…“
„Pavle, v pražských divadlech jsem seděl vždycky jen jako divák… mám ale jinou prosbu“ a začal jsem mu vysvětlovat, proč volám.
„No hele, já znám na Západě plno lidí, rukopis na knihu říkáš… a odkud vůbec voláš?“ Po mé odpovědi se zděsil: „Z Norimberka, z Norimberka… Ježíši, to ti, člověče, bude stát telefon majlant… už zuřivě přemejšlím…, koho jen bych ti poradil. Víš, oni to sou většinou kurvy slibotechnický. Mám u takovejch rozhazený mnou nakecaný kazety po celý Evropě, že prej z toho něco udělaj, a ticho po pěšině. Ani kazety už mi neposlali, hajzlové, nazpátek. Prachsprostě mi je ukradli… na to majzla! Jé, to tě bude stát prachů, ty se nedoplatíš…“
„To je dobrý, Pavle, já jsem vykrad banku…“
„Tak to jo, hele, mně už se kouří z mozku…, ale teď mě něco konečně napadlo. Na všecky se vyser, sou to hajzlové, pošli to přímo do Kanady Škvoreckýmu, to je rovnej chlap. Já tady, do prdele, musím někde mít jeho adresu…, ale kde jen mám ten zasranej notes?“ Bylo slyšet, jak volá ženské jméno a ptá se na notes. Samozřejmě že dáma o úkrytu notýsku věděla a už jsem slyšel Pavla, jak hledá. „Eš, eš, š,š,š, už to mám,“ vykřikl radostně, „jé, ty se nedoplatíš… vlastně jsi vykrad banku… piš, budu ti to slabikovat, v tý zasraný angličtině se všechno čte jinak, než se píše… jó, zlatá čeština…“
S poděkováním a přáním štěstí v životě jsem se rozloučil a Pavel ještě zabrumlal: „Tak ty, Kocoure, kradeš… asi bych měl začít taky, přeju ti, hochu, úspěch a měj se fajn…, ale stejně si budu celej den ještě lámat palici, odkud tě znám…
Půl roku nato mi oznamoval krajanský leták, že Pavel Landovský bude mít v Mnichově besedu ohledně své čerstvé knihy… Tak se dočkal, myslel jsem, a přál mu to.
Vyrazil jsem tam s s dcerami Ivou a Petrou a jejich kluky, bratislavským Danem a pražským Šimonem.
V narvaném sále restaurace Haidhauser Bürgersaal to šumělo, pro nás už nezvyklou, davovou češtinou. Letěla slova, že Lajdák je vedle v hospodě u stolu se Štěpánkem, Přenosilovou a dalšími emigranty. Koupil jsem jeho knihu a vyrazil s ní ke stolu, kde to nejvíc vřelo. Nahlas jsem pozdravil a představil se jako Kocour. Pavel na mě ukázal rukou a vykřikl: „Přátelé, to je von, Štěpánku, ty přece musíš znát Kocoura…“
„No, Pavle, já kocoura znám, ale ten můj vypadá o malinko jinak než ten tvůj…“
Všichni si mě začali prohlížet a Ivona Přenosilová zakroutila hlavou. „Pánové, ten můj tedy taky vypadá zcela jinak než tenhle…“ Jejich stůl se rozbouřil pravým československým emigrantským smíchem. Poprosil jsem o podpis a odmítl si ke stolu přisednout. „Pavle, čekáme na tebe toužebně vedle v plným sále…“
„Jo, toužebně na tebe čekají, Pavle, tak to budeš muset jít…“ pronesl Štěpánek závistivě nafilmovanou intonací.
„Norimberk, Norimberk… a eště kradeš, Kocoure? A jak to dopadlo se Škvoreckým?“
„Čekám na odpověď…“
„To už je tolik hodin? Máte někdo cibule? Budu se muset přemístit vedle…“ zamumlal Pavel, já si vyhrnul rukáv na levé ruce, abych mu před odchodem ještě oznámil přesný čas, ale mé zápěstí zelo prázdnotou. A takové to byly drahé hodinky od dcer k narozeninám… musely mi v té tlačenici sjet. Přenosilová mi je přece neukradla. Ještě jsem chvíli bloudil očima po podlaze, ale Pavel už nahlas zdravil z pódia své krajany…
Ani ve snu tenkrát nikoho nenapadlo, že komunisté mají na kahánku, že sem, my emigranti z celé Evropy, už nebudeme muset jezdit na členy Semaforu Miloslava Šimka, Jirku Krampola, Zuzanu Buriánovou a Josefa Fouska, ani na Ivana Mládka a hladově jim od úst odtrhávat každičké české slovíčko.
Pavle, nenech si do toho kecat ani PETREM!
