Po obdržení výučního listu jsem také dostal dvě umístěnky pracovat ve svém povolání jako autoelektrikář. Buď v traktorové stanici za Karlovými Vary ve Velichově nebo kousek za bydlištěm na dole Sylvestr (nově Silvestr. Dnes je
na tom místě v Dolním Rychnově golfové hřiště s restaurací). Vybral jsem si místo kam jsem mohl docházet pěšky, a ne se někam trmácet dvě hodiny vlakem.
Zašel jsem s papírem na osobní oddělení a stal se zaměstnancem na dole.
Jako sedmnáctiletý jinoch jsem čekal, co se bude dít. A děly se věci. Překvapila mě velká dílna bez aut s nápisem ELEKTRODÍLNA. Plno mužských různého věku se chystalo vyrazit s brašnami na zádech z dílny. Na můj dotaz, kde najdu mistra, jsem byl nasměrován k muži u psacího stolu v rohu. Vyskočil ze židle, podrbal se v rozkroku a poté na hlavě.
O mém příchodu věděl, hned jsem poznal Němce se špatnou češtinou. Chtěl jsem přejít na toto německé nářečí, raději jsem toho ale nechal. Mistr měl zřejmě špatné informace o mém řemesle a chtěl mě zaměstnat jako elektrikáře silnoproudaře. Ještě v klidu jsem mu vysvětlil, že jsem autoelektrikář a tedy slaboproudař a na silnoproud nemám papíry.
Muž se opět podrbal v rozkroku i na hlavě a začal se rozčilovat špatnou češtinou kde neustále hledal slova. Poslal mě s posledním montérem do terénu, než se vše vysvětlí.
Dva měsíce jsem chodil s partou a pomáhal, jak jsem mohl, dokonce jsem se naučil vylézt po sloupech s nějakými železy na nohách. Měl jsem z toho legraci, ale jen ty dva měsíce. Jinak se mi stýskalo po autech, ale nechtěl jsem se dostat do průšvihu. To jsem se také snažil vysvětlit mistrovi, že kdyby elektrika se mnou praštila o zem, asi by se mu to nelíbilo.
Opět to jeho drbání se, rozčilování, pak chňapl po telefonu, že zavolá hlavnímu energetikovi.
Mám jít za ním do jeho kanceláře a ukázal mi směr rukou poté, co ji zaměstnal drbáním.
Očekával mě soudruh v nejlepších letech a hned na mě začal nahlas křičet, abych poslechl mistra vtom co mi nařídí. Využil jsem je dlouhý nádech a velmi rychle oznámil, že nejsem vyučený silnoproudař ale slaboproudař.
Když chtěl ve řvaní pokračovat, odešel jsem a provokativně práskl dveřmi. O tom, že mou poznámku vstřebal jsem přesvědčil záhy.
V elektrodílně ke mně přistoupil dobře živený asi padesátiletý chlapík se sympatickým úsměvem. „Ahoj, jsem Pepík Vlasák, vyučený holič, ale tady na šachtě si vydělám víc. Mám na starost elektriku na buldozerech, bagrech a lokomotivách. Poslal mě energetik, že prý budem spolu pracovat.“
A tak jsme se s Pepíkem stali parťáky. Tohle přece jen mělo k mé profesi blíž. Mašinfírové si mě oblíbili, že jsem jim dělal údržbu na dynamech za jízdy a nepřerušoval jim „fedrování“ od bagrů.
Uběhly dva roky a já šel na dva roky sloužit lidu (popsané v mé knize Ruksak, legrace, erotika a smrt).
Pokračování později…
