Poznal jsem ho v Sokolově jako saniťáka, když já tam v "ounzácké" dílně začal dělat opraváře sanitek. Abych na to množství těchto vozů nebyl sám, zlanařil jsem ke mně dalšího kamaráda Frantu. Měli jsme k dispozici dílnu čistou na
„seřizovačky“ a jemnější opravy. Na opravu brzd, výfuků, výměnu olejů a jiných špinavějších lahůdek dílnu špinavou.
Řidiči těchto vozů pro záchranu životů, chodili za námi do dílen, když neměli výjezd ani nepotřebovali opravu. Byla u nás totiž SRANDA. Láďa měl tenkrát krátkou dobu po vojně. Ten postavou vysoký a štíhlý sympaťák měl neustále hubu plnou smíchu, holky se asi proto hodně na něj lepily a dokázaly se o jeho přízeň i poprat.
O těch zážitcích mezi saniťáky a lékaři jsem napsal už v začátcích mého blogování několik článků, teď jde ale o osud smíška Láďi Hůzla.
Když mě po šesti letech zlanařili do sokolovských Technických služeb, dělat garážmistra (také o tom jsem napsal několik blogů, jaké jsem měl zážitky s tam zaměstnanými hnědšími spolupracovníky). Už po týdnu se tam objevil Láďa se svou sanitkou, abych mu něco opravil, že u nich v dílně už to nestojí za nic.
Uběhlo několik let, mnoho kamarádů z dřívějška neztratilo mezi sebou kontakt ani mimo zaměstnání. Neztratili jsme jeden druhého z očí. A léta uháněla dál. Nastal rok 1983 a můj zbabělý útěk před komunisty za kopečky. Rok poté mě kontaktoval z Rakouska Láďa, že tam emigroval se ženou a synem a čekají na vízum do Kanady v záchytném lágru u Vídně.
Chtěli by se u mě v německém bytě v Amberku, setkat se spřátelenou rodinou ze Sokolova, která se zrovna dostala do Německa na dovolenou. Láďa měl o mně přehled od společného kamaráda Františka, který se do Německa dostal často díky tomu, že jeho starší bratr se vystěhoval legálně s německou ženou. Franta se samozřejmě pokaždé delší dobu zdržel u mě.
Já zase díky německé národnosti, byl mezitím i držitelem německé legitimace (Ausweis) a majitelem velmi starého golfu. Ten měl samozřejmě německou poznávačku. Celníkům jsem tedy nebyl podezřelý. Sraz domluven. Já bez povšimnutí projel do Rakouska. Hned za hranicemi na odlehlém parkovišti, naložil rodinku u jejich auta. Když jsme se blížili k celnici, spustil jsem okénko a nahlas němčinou křičel nějaké hovadiny na můj vzácný náklad. Ti sice německy nerozuměli, ale celníky to ujistilo, že jsme vracející se Němci.
V mém prvním malém bytečku v Amberku se dalo topit jen elektrickým sporákem kombinovaným elektrickým vyhřívadlem. Snesitelné to tedy bylo trochu v kuchyni kolem sporáku. Na chodbě, v koupelně a v obýváku kosa. Mně, který není milovníkem velkého tepla, to vyhovovalo. Pokud mě někdo přišel navštívit mimo letní čas, po půlhodince prchal.
Tahle banda byla řetězovými kuřáky, okna otevřít nechtěli, už tak měli husí kůži. Z toho nikotinového oparu jsem – já nekuřák - k večeru prchal zase já. Bratranec s rodinou bydleli nedaleko. Vždy se tam našlo místo pro přespání.
Po snídani jsem se vrátil k vyuzeným. Po obědě jsme to rozpustili a startovali jsme naši pašeráckou jízdu nazpět. Udělali jsme si zastávku na německé straně Železné Rudy s podobným názvem v němčině (Eisenstein). Jukli jsme přes hraniční drátěný plot na naše rodiště. S Láďou jsme netušili, že se ještě uvidíme, ale stalo se za třicet pět let.
Vlastně nás nakopl jistý Jiří Míšek z Teplic. V září 19 mě na FB požádal o přátelství. Začala naše výměna zpráv. Já jsem prozradil, že můj nejlepší kamarád pochází také z Teplicka, on, že na vojně v Plzni Slovanech byl mazákem sokolovskému Láďovi Hůzlovi a Honzovi Džačovskému. O žádném z nich nic od té doby neví.
Mohl jsem mu posloužit, že Honza bydlí v Norimberku kousek vedle mě a dál jsem mu dal vysvětlení o osudu Ládi, co jste si přečetli výš. Jirka Míšek psal, že mají kapelu a vystupují s country muzikou po okolí. Ze štíhlého černovlasého, že se stal šedivý o třicet pět kilo nadváhový chlapec.
Přes kamaráda Františka jsem se dostal k číslu mobilu Ládi, to jsem hned přeposlal Jirkovi. Za chvíli přišla textová zpráva. Tak už proběhl hovor Teplice Sokolov. Láďa byl dost překvapenej. Tak jsem mu ve zkratce popsal, jak jsem se dostal k tobě. Já zítra jedu na tejden do Alp za mladejma a pak naplánuji cestu za Láďou. Udělal jsi dobrý skutek. Mám radost. To bylo v pátek 6. 9. 19.
V sobotu 7. září, jsme se ženou vyrazili do Sokolova, kde probíhal DEN HORNÍKŮ. První zastávka u hřbitova, návštěva mé maminky a několika kamarádů. U hřbitova je také pobočka policie, těm jsem daroval mých osm knih Transfuze, aby věděli, jak to ve Falknově – Sokolově – probíhalo po válce.
Procházka oslavujícím městem bez nárazu na známou osobu. Před polednem oběd pod deštníkem u hospůdky. Před bužírováním telefon na Láďův mobil. Ženský hlas oznámil v jaké je hospůdce a že mobil nenosí.
Po obědě jsme onu hospůdku navštívili. Láďa ji před půl hodinou opustil. Znovu ono číslo telefonu, už se ozval Láďa. Já se ohlásil jménem našeho garážmistra u sanitek. Nic naplat, okamžitě mě poznal. Máme počkat u té hospůdky, za deset minut tam bude.
Já se u jednoho vchodu stoupl na první schod, abych aspoň trochu dosáhl na výšku kamaráda, až se objeví. Za roh viděla žena, za chvíli ji bylo slyšet, no hejbej kostrou! Znali se také z mladých let a oba jsou o patnáct let mladší jak já. Za rohem vyfuněl Láďa i se svými kily navíc, ale s úsměvem na tváři. Ani ten schod mi neumožnil dosáhnout na jeho výšku.
Chlapské přivítání. Jednou za rok letí do Kanady za čtyřicetiletým synem a jeho rodinou. Hned v úvodu je sjet za zapomenutou angličtinu. Ta se ale za dva dny vrátí do normálu. Dále nás informoval, že před dvěma lety na něj přišly nějaké závratě, dokonce i několikrát upadl. V Kanadě ani Česku lékaři nic nenašli. Proto prodal auto, aby se nedostal do nějakého průšvihu. S důchodem kanadským a českým si nežije špatně.
Jsem rád, že jsem toho permanentně se usmívajícího kamaráda zase našel. Potěšil mě oznámením, že jsem pořád STEJNEJ, to určitě nemyslel vzhledem, nýbrž ukecanou hubou. Tady je vidět, ani mnoho let nedokáže přetnout kamarádství.
Chytrým mobilem jsem fotky z našeho setkání přeposlal Jirkovi do Alp s fotkou z německé Železné Rudy, kde nebyl schod.
Tato odpověď přišla z Alp: Náramní fešáci, zapadl bych mezi vás. Byli bychom jak píšťaly od varhan. Hory jsou pro mě hrozbou, koukal jsem, jestli v Alpách nenajdu nějakou rovinu, marně. Kopce jako kráva a pod nimi malý obézní človíček z Teplic.
Já: Jirko, kopce to s námi myslí dobře!
A vám všem přeji povedený konec týdne mezi přáteli!
