V Našem městě lákaly plakáty mládež na soutěž pěveckou a v předvádění kulturních vložek. Měl jsem krátce po vojně a hodlal se opět zapojit do civilního života.
Za pomoci kytary jsem zazpíval Venezuelanu, pro kterou je zapotřebí mít větší hlasový rozsah. I jako hudební zločinec jsem urputným cvičením dokázal později imitovat Matušku, Neckáře, Gotta a zahraniční zpěváky v některých jejich písních. Bez talentu od Pánaboha na muziku, jsem musel dřít. Dělal mi problém rytmus i intonace, ale odposlouchané jsem dokázal věrně napodobovat.
Trampskou Venezuelanu jsem jen jednou slyšel u jednoho „čundráka“ a líbila se mi možnost v ní jít do „jódlu.“ Jódlování jsem proto také dřel. To přeskakování hlasem se mi moc líbilo. Hlasem jsem klidně mohl konkurovat i profesionálům, nebýt onen rytmus, frázování a intonace. Mou parketou byly spíš sporty, v kterých byla zapotřebí rychlost, postřeh a vytrvalost. Komediálnost mi vyrašila po mamince.
Po dozpívání jsem byl přítomnými trampíky řádně vypískán, jen ti ne trampové tu tklivou píseň odměnili potleskem. Slyšeli ji totiž poprvé a neznali její pravost. Trampové hučeli, že jsem si ji moc zmodernizoval.
Na stupínek se ke mně vyšplhal budoucí ředitel sokolovské banky a budoucí ministr v přechodné vládě krátce před před něžnou revolucí Alfréd Š se svou ženou. Zpívali dvojhlasně na čajích v Hornickém domě s různými orchestry. Alfréd neuznával zpěv Matušky, ale ten Milana Chladila, což zase nebyl můj šálek čaje.
A manželé spustili Venezuelanu pravou. „Umí, umí!“ řvali trampové. Já se jen tak ale nehodlal vzdát a vyklidit bojiště. Přihlásil jsem se v jiné oblasti kultury. Jednou jsem někde odkoukal člověka, jak tvořil imaginárně ženu z hlíny v Evině hávu.
Má pantomima začala. Rozpřáhl jsem ruce a pak jimi začal na kusu hlíny v lidské velikosti tvořit. Stála proti mně imaginární hrubá hrouda hlíny a já jako sochař se dal do díla, v sále bylo ticho. Půlky zadnice jsem začal tvořit jemným hlazením a poté vztyčeným palcem vytvořil od rozkroku k začátku zad onu rýhu půlící obě půlky. Ticho v sále přestalo být tichem. Pojednou řvali i trampové.
Oběma rukama jsem začal tvořit oči způsobem, jako když se zemřelému zatláčí. Následoval nos, dírky do něj vpichovaly oba mé malíčky současně přehnaně hluboko. Nos jsem pak té krasavici utíral pravým kapesníkem. Namodelovaná smyslná ústa přejel můj pravý polštářek palce zleva doprava. Na ústa jsem dal velký mlaskavý hubanec. V sále už nebylo slyšet vlastního slova.
Po pracném vytváření uší, jsem se do nich dlouze zvědavě díval. Z jedné dírky pracně doloval ušní maz malíčkem a pusou testoval jeho chuť s očima v sloup.
Na řadu přišlo poprsí. Ňadra jsem tvořil formou vytváření velké sněhové koule. Rozmachem a rozběhem obě umístil na patřičné místo. Oběma rukama palcem a ukazováčkem vytvářel bradavky způsobem, jako když někdo tvaruje holuba z nosu. Na obě koule je pak do jejich středu umístil cvrnknutím jako zbavení se vajglu (nedopalku) po ukončení kuřby. Obecenstvo mně dupáním dávalo najevo spokojenost.
Při něžném formování útlého pasu a bříška, mé ruce co chvíli ujížděly na obě vypracované půlky. Omluvně půlky poplácaly. Odstoupil jsem metr od skoro hotového díla a ukazovákem pravé ruky vpřed, se pomalu blížil k hliněné Evě a zhotovil na bříšku pupík. Opět odstoupil tentokrát dál a rychlým rozběhem s namířeným prostředníkem do klína ženy vytvořil patřičný otvor, pro který jsou muži ochotní i vraždit, vyvolávat války a ty největší zběsilosti.
V sále praskaly vetché židle i trampové si vytírali slzy z očí. Já si začal uvědomovat, kytaru bych měl pověsit na hřebík. Možná to byla dokonce v Československu první veřejná erotická „ŠOU,“ proti které nemohli komunisté nic namítat.
Po opuštění jeviště se kolem mě vytvořil kruh lidí bušících mi do zad pěstí. Představil se mi osmnáctiletý Jiří Vorel, budoucí generální ředitel podniku VOSS a Štěpán Budaházy, syn ředitele kovošrotu a budoucí inženýr elektrotechnik. Jestli bych neměl chuť vstoupit do jejich divadla malých forem učitele Standy Tatara. Hledali herce, který by v jejich představení v Karlových Varech hrál nebožtíka. Začít divadelní kariéru jako mrtvolka je přece velice slibné a já nabídku přijal…
Připomínka mého mládí pro mé dcery, které tenkrát ještě plavaly v polévce
a pro vnoučata o kterých jsem neměl naopak tušení já…
a komediálnější až hodně komické. Vlastně jsem se v souboru stal hlavním komikem. Na milovníky jsem neměl VEJŠKU. Byl jsem jediný blebejec mezi učiteli a vysokoškoláky.
