Hlavou napřed

Celá ta SRANDA začala 26. 07. Je po sedmé hodině, když mě maminka konečně vytlačí ze svého lůna. Už tedy bylo na čase, i když si stěžovat nemohu - po celých těch devět měsíců bylo o stravu  a střechu nad hlavou postaráno - vzpomíná

bývalé EMBRYO.

Jdu hlavou napřed, už se mi tam na té šňůře nelíbilo. A hned na tom světě dostávám první ránu na zadek od toho prvního člověka v mém životě.

Drží mě jednou rukou za nohy, takže mám hlavu dolů. Přesto jsem mlhavě zahlédl na nástěnných hodinách, že je sedm třicet. Když mě pleskla ta rána a já začal leknutím řvát, přítomné to rozesmálo a začali tleskat. Naprogramoval jsem si jako první do mozku: Stačí něco zařvat, aby byl aplaus.

Maminku jsem útěkem odhmotnil o několik kil. Poprvé slyším její hlas LAJF a dozvídám se, že jí říkají Marie a že jsem se narodil v den Aniček.

Tenkrát máma ještě nevěděla, že tuhle proceduru zažije ještě 4x.

A dnes je mi najednou už sedmdesát šest. 

Zrovna přemýšlím, kam se mi ztratilo posledních dvacet let. Tahle léta zmizela obzvlášť rychle. Co se stalo na jejich začátku, jako kdyby bylo nedávno.

Brzděte, lidi, ať se vám nestane to samé!

A tobě, maminko, děkuji! Díky tobě jsem poznal slasti i strasti ŽIVOTA...