"Kdo umí sekat trávu," ptal se všech svolaných bažantů u roty poručík Hasák. To by mohla být ulejvárna venku, někde mezi mladejma venkovankami, byla myšlenka vojáků prvním rokem a skoro do jednoho se hlásili, až na vojína Čiperu,
Picku a nováčka u roty Valdu.
"To je výborné," řekl frajerským způsobem poručík a pobaveně dodal, "tak všichni pudete zítra ráno ve tři škrábat pro plukovní kuchyni brambory..." Odpor těch tří nehlásících se frajersky přehlžel.
Zalepené oči nechtěly od sebe, hlavy padaly do klína, to už ale přišel zásah hozenou bramborou a pokračovalo se se škrábáním. Ti mazanější dělali z brambor čtverečky, jde to rychleji, i když je velká ztráta. Pozorně jsme sledovaní, na půl oka také ospalým svobodníkem Bednaříkem. Na jedno oko spí, a druhé bdělé odhaluje tento nešvar v zárodku a ospalým hlasem se snaží napomínat k poctivému škrábání. Jinak prý nezůstane nic k žrádlu pro vojáky, nýbrž jen plukovní prasata. Od této příhody jsme ve střehu, pokud se nás ptají, kdo umí to nebo ono. Dostáváme tedy brambory rozkazem.
Poručík Hasák a vojín Valda.
"Vojíne Valdo!" poručík při tom dělal ty své úlisné artistické změny obličejem, kdy měl jednou ústa u pravého a znenadání zase u levého ucha, které mimoto bylo viditelně větší. Jeho vysoký rozkrok - do něhož by ho každý voják roty samochodných děl s chutí nakop - byl také zajímavý. U jeho vrcholu byla v pozadí střídavě vidětklika dveří kanceláře nadporučíka Charváta i klika sousedící kanceláře velitele roty, kapitána Plocra s přezdívkou Hurvínek. Podle toho, kam poručík hnul spodní polovinou těla, nebo kam se vrtnul svým hadím tělem.
"Vojíne Valdo!" opakoval břišní tanečník, "vy jste k nám tankistům byl přidělen ne do počtu, nýbrž abychom z vás také tankistu udělali!"
Vojín Valda viděl poručíkovým rozkrokem střídavě kliku oněch i tamtěch dveří v pozadí dlouhé chodby. Myslel si něco o zadku, ale předpisově zařval: "Rozkaz, soudruhu poručíku, udělejte ze mě tankistu!"
"Nešvejkujte mi tady, Valdo..."
"Rozkaz pa soudruhu..." a v zápětí po svém zádrhelu opět zařval, a tím hodil poručíkovi jeho chystanou větu zpět, do roztaženého chřtánu: "Soudruhu poručíku, vojín Valda má nouzový dotaz..."
"Ptejte se, vojíne!" zaznělo úliusně.
"Sou poruč..., mé vnitřní pohyby střev mi hlásí, jetli mi nedáte okamžitě rozkaz k odchodu na OO, stane se, o, o, už je zle, průser!"
"Valdo, jestli si ze mě... já vás budu sledovat! A teď už běžte, nebo se tady chcete...?"
