Luboš, kdysi prvoligový fotbalista Kladna, hrál v naší sokolovské partě starších žáků a dorostu za Baník Sokolov. Z prvního mužstva ho potom odloudilo Kladno. Jeho mladší bratr Jirka emigroval v sedmnácti do záp. Německa. Svou
německou dráhu začal v kantýně ve Svobodné Evropě v Mnichově. Z nějaký čas se přemístil do Norimberku, oženil se, měl dva syny. S jedním mu později žena utekla do Ameriky s americkým vojákem.
Luboš ho směl občas v Německu navštívit a přes Luboše jsem poznal jeho mladšího bratra Jirku. Oba se dokázali hecovat a bavit nás při setkáních. Tohle je vzpomínka na jedno setkání u táboráku na zahradě u mé nejmladší sestry, která se po emigraci dala s Jirkou na nějakou dobu dohromady a bydleli ve Fischbachu u Norimberku.
U praskajícího ohně chce začít povídat Luboš svým pomalým způsobem jako Šmoldas. Pokud jsou s bráškou Jirkou, hecují se na ostří nože a na oko si vyčítají své nedostatky. Luboš je přerušen menšíkovským rychlomuvkou Jirkou: „Jo bordel v domácnosti,“ nahlas krkne. Toho využívá Luboš, „nekrkej pořád, jsou tady dámy, ty vole!“ Chce pokračovat dál, ale bratr rychlomluvka je zase rychlejší.
„Ono to krkání je snad nakažlivý. Dostal jsem kvůli tomu jednou pozvání do školy. Kluk prý během hodiny často krká. Nic nepomohlo, že jsem mu krkání ve škole zakázal. Doma už krkal víc jak já, ale doma je doma. A zase přišlo pozvání do školy. Prej s ním mám jít k doktorovi, že kluk už krká i při zkoušení u tabule. Doktor ho prohlíd, zeptal se na ono i tamto a povídá, špatně jí… ne, naopak, ze mě vylítlo. A doktor, že to tak nemyslel, myslel, že jídlo zřejmě hltá, a když někdo hltá jídlo, polyká s jídlem i vzduch. Vzduch chce po čase zase ven, a to je krkání. Kluk se to po čase opravdu odnaučil, já ale asi hltám furt.“
„Jak ty můžeš něco hltat,“ zapojil se Luboš, „když doma na hltání nic nemáš…“
„Protože když pokaždý přijedeš hladovej ze Sokolova, tak nám všechno i z lednice zhltneš ty…“ Luboš nemá šanci na tomto poli porazit brášku.
Pokaždé když Jirka odešel pro nový nášup tekutin, využili ostatní k tomu, aby také něco řekli. Bylo nás hodně z Československa, co jsme se tak porůznu setkávali na pokec. Zajímali jsme se jeden o druhého, jak se komu daří a co je u nich v rodině nového. Také naše děti všeho věku byly součástí těchto srazů. Každý z nás občas narazil na nové krajany, kteří se k nám přidružili.
Poznal jsem ale i takové, kteří už česky mluvit nechtěli a na českou otázku odpovídali němčinou. Ty jsem já už nevyhledával.
Luboš odešel nedávno do nebe, už je tam skoro naše celá fotbalová jedenáctka...
