Co se stalo na galerii v sokolovském Hornickém domě, když jsem tam letěl po schodech pro vyhlídnutou tanečnici. Co mě čeká tentokrát? Zezdola to vypadalo moc hezky. Dokonce jsem se najednou chtěl ztratit, někdo do mě ale zezadu
nechtěně strčil tak silně, že jsem naletěl na obě dívky přede mnou. O tanec jsem tedy už požádal, ale rozhodl se, kdyby to mělo dopadnout jako před vojnou, uteču hned teď. Nebylo zapotřebí, pohled zblízka je ještě lepší než ten na dálku.
V kole jsem strnulý, až zvonění budíku v kapse mě přivádí do starých kolejí rádoby baviče. Nahlas říkám, lvy mají rádi pozornost upnutou na ně, že musím na příkaz maminky jít za chvíli domů. Blaží mě pobavené pohledy mého okolí. Jinak jsem v zárodku stydlivý, své tanečnici jsem schopen se dívat do obličeje jen letmo. Jiří Hýský ke mně přitančí s úplně jinou krasavicí a naschvál do nás vrazí. Vím, že důvodem je, prohlédnout si zevrubně tu mou tanečnici.
Zbytek večera, pokud jsem to stihl, tancuji jen s ní. Budíka už nenatahuji, jsem uvolněný. Jako tanečník za moc nestojím, všechny skladby tančím na jedno brdo-jen v rychlejším nebo pomalejším rytmu. Ani se nemačkám na dámy, styděl bych se, kdyby odhalily mé vzrušení.
Jsou hlášeny poslední tři kousky, Jiří Hýský se ke mně přitočí s potutelným úsměvem: „S tou ale, Kocoure, pudeš, viď? Celá parta ví, že kvůli rozchodu s holkou jsem veřejně přísahal, že dva roky se žádnou holkou nepůjdu domů, natož abych s nějakou začal chodit. Ještě to nevypršelo, tři měsíce jsou ještě přede mnou.
„Jirko, nepudu, vždyť víš proč…“
A tady nevýznamné oznámení
Má druhá kniha nese název Ruksak, legrace, erotika a smrt
Tato kniha měla ve skutečnosti vyjít ještě za tvrdé totality, kdy v Československu byl život za železnou oponou tajemstvím a tajemstvím měl zůstat. Kdy dnešní supermarkety si nikdo neuměl představit ani po dvacátém pivu, tak jako bezdomovce a žebráky. Taktéž kapitalistické řízení podniků a pestré benzínky s odlišnými názvy od BENZINY byly utopii. Západní značky aut byly raritou, prostitutky a nevěstince se nevyskytovaly ani v hlavách zmožených horníků. Plno věcí by čtenáře tenkrát šokovalo, tak jak zamávaly s námi emigranty, utečenci a vysídlenci.
Dnes jsou mezitím tyto – tenkrát – pohádkové věci v postkomunistických zemích také povětšinou samozřejmostí. Kdo ale v těchto zemích tenkrát věděl, co je pizza, kiwi, in, out, cool a podobně?
Cizí zem nepoznáš na dovolené, nýbrž – trochu do hloubky – teprve po několika letech pobytu v ní.
Jak to probíhalo na straně Československa při mém překročení železné opony, je líčeno v posledních kapitolách v předchozích Autobláznech. Fotografie je z mého prvního německého „AUSWEISU.“ Vyplašené oči 44letého emigranta.
Vy, co jste vstoupili do řad blogerů později než já, pokud máte zájem zjistit, jak jsem dopadl za ostnatým drátem (pokračování oné knihy Ruksak atd.), stačí se zde podívat na mé blogerské začátky. Dá se v nich zjistit, jestli za ostnatým drátem byl konec legrace, o kterou jsme se snažili doma za totality.
