Naštěstí byli ti poníci jako beránci. Přes den se ta rozježená zvířátka pásla, aby v noci mohla být čilá. Museli jsme celou noc na frontu vozit munici, stravování a vše, co bylo zapotřebí. Nazpět jsme vozili raněné. Ernst rychle
navázal kontakt s hodným poníkem. Vždy, když se setmělo, vyrazilo dvacet malých spřežení do noci. Dvě těsně za sebou, následovaná pak s větším odstupem dalšími. padaly bomby, aby nezasáhly více spřežení najednou.
S Ernstem jsme byli dvojice, je neskutečné, jaký výkon byli poníci schopni vyvinout. Jezdilo se přes pole, stoupání střídalo klesání a vždy před rozedněním jsme museli být nazpět, neboť Rusové ovládali vzdušný prostor. Kdybychom tušili, co nás bude čekat, nikdy bychom se nehlásili. O jízdě na kozlíku se mohlo jenom snít.
Přes den se nakládaly vozy a vykonávaly různorodé práce. Při jízdách se ve špatném terénu koně museli řídit. Nejhorší bylo, když pomalu letící letadlo shazovalo světlice. Koně dostávali strach ze záře a věděli, že budou následovat stíhačky, které nemilosrdně pálí do všeho a také shazují bomby. Takže jsme měli plné ruce práce, aby se nám nesplašili. Hrozily nám těžké tresty v případě, že kůň uteče nebo se ztratí drahocenný náklad. Když stíhačky divoce střílely při útocích, každý normální voják dostal možnost se ukrýt, ale ne my! Museli jsme stát u vystrašených koní, pevně je držet a modlit se, aby tě nezasáhla kulka do strachy klepajícího se těla.
V bojovém stanovišti pluku jsme vyložili a z bunkru Červeného kříže nakládali raněné. Většinou leželi na nosítkách v posečené trávě. Ti ubožáci tak při každém otřesu na nerovné půdě křičeli bolestí. Když se stalo, že ranění na zpáteční transport nebyli a jiný odvoz se nesehnal, sedli jsme si konečně na kozlík. To jsme pak při příjezdu s chutí hřebelcovali naše koníky. Pak jsme se vrhli na zaprášenou trávu a padli tam, kde jsme zrovna stáli.
Tak to šlo tři neděle, když mi Ernst řekl: Víš ty, že já jsem největší hlupák, který kdy po Rusku běhal? Když jsem se ho zeptal proč, pokračoval: a to se ještě ptáš? Proč asi, protože jsem tě uposlechl a přihlásil se! Jak krásný to teď má tam vpředu Walter, sedí si hezky v zákopu a hladí svou flintičku. Zatímco my musíme držet starý koně, když to bouchá. K tomu ještě přijde, že nemůžeme ani říct, že bychom byli na frontě.
Ano, máš pravdu, i já jsem si to představoval jinak. Tak jsme se utěšovali navzájem a srůstali ještě více k sobě. Kdyby jeden měl možnost odejít, bez toho druhého by nešel.
