Letní povídka pro Víkend MF DNES o tom, že nejen v současnosti praží slunce a jak starý deštník člověka částečně ochrání, ale může také propíchnout.
V Norimberku po poledni pražilo slunce jako na Sahaře, možná dokonce víc, já tam nebyl. Přesto jsem si hodil – i když za posměšku svých dcer – do košíku za jízdním kolem svůj starý deštník. Já miluji svůj deštník a chci ho mít stále u sebe, tak jak někdo u sebe třeba má svého psa, partnera, peněženku, dobrou náladu, špatnou náladu, žádnou náladu, kapesník, kníra, hlavu a podobně.
Po pětačtyřicetiminutovém šlapání v tom hicu podél živých plotů, podél dálnice, lesem, mimo les, podél STARÉHO KANÁLU (Ludwig-Donau-Main-Kanal zvaný také Alter Kanal. Stojí za cyklistický výlet podél starých zdymadel) a pak ještě různě, jsme najeli na rozžhavenou – od slunce, plášťů jízdních kol a podrážek bot – cyklostezku s pruhem pro pěší, která doprovází nový Mohansko-Dunajský kanál. Je spojnicí mezi Severním a Černým mořem.
U jedné z laviček za jedním z mostů jsme slezli s kol, obsadili lavičku, obložili ji svými cestovními bágly. Já jsem se chvatně svlékl do plavek bez problémů. Jelikož jsem je měl důmyslně a rafinovaně pod krátkými kalhotami, abych měl předstih. Dcery za velkého provozu na cyklostezce, malý problém měly. Z košíku si své plavky teprve vyndaly a v mých bez mého vědomí půjčených košilích, měli těžkosti své spoďáry zaměnit za plavky. Vítr jim totiž nebyl ani trochu přátelsky nakloněn a mé košile jim furiantsky neustále nadzvedával pro radost kolemjedoucích i kolemjdoucích mužů různého věku, posetých také na travnaté ploše u vodního kanálu. Vedle nich tedy ležely jejich partnerky nahoře bez, čili NAHOŘEBEZNICE. Tyto pro své muže už ale dávno neměly v zásobě žádné tajemství.
Nacpali jsme se na slaměnou rohožku. Tu jsme občas opouštěli za účelem vrhání se do vody po kluzkých kamenech břehu. Povedlo se mi najít chodidlem jeden nekluzký s ostrým výčnělkem. O ten jsem si na bříšku pod malíčkem u nohy, rozřízl kůži i s masíčkem, čehož jsem si nevšiml a byl na to upozorněn plnoletými dcerami až na oné rohožce. Jen jsem si krev setřel do papírového kapesníku, ošklivě se zatáhlo a vypadalo to na bouřku. Bleskově jsme se sbalili, chtíc ujet bleskům a hromům. Vyrazili jsme společně k novému bydlišti dcery Ivy, které bylo blíž než naše čtvrť Langwasser. Nechtěli jsme uniknout nejen bouřce, ale hlavně jsme chtěli ochutnat Ivy koláč, o jehož existenci jsme se dozvěděli na rohožce.
A měli jsme štěstí, po prvním kousnutí do koláče se šeredně rozpršelo, ani můj deštník by nás býval nezachránil. Iva měla tu smůlu, že pršet nechtělo přestat a já chtěl mermomocí vymazat ten její koláč z povrchu plechu, na kterém se zrodil.
Najednou začalo pršet jen tak halabala aby se neřeklo. Přesto Iva zapůjčila své sestře Petře pláštěnku s kapuci. Svou letní bundu vnutila mně, i když jsem se holedbal svým zázračným deštníkem, který mě ještě nikdy nenechal na holičkách.
S Ivou jsme se rozloučili zcela normálně. Po pěti minutách jízdy na kolech, začalo kapat víc. Zastavili jsme pod stromem, Petra si navlékla tu pláštěnku a vyrazili jsme dál. Začalo pršet vydatněji a já za jízdy hrábl za sebe do košíku pro deštník. Při jeho otvírání za jízdy jsem zapomněl nejen, že tento úkon dělám za jízdy poprvé, ale také na to, že na kole jedu, jak jsem se na to otvírání soustředil. Výsledek se dostavil v podobě sesmeknutí předního kola a dvou prstů držíc řidítka. Mé tělo nekontrolovatelně a rychle opouštělo bez mého povelu jízdní kolo směrem k loužím na asfaltu. Teprve blížící se asfalt k mému nosu mě vrátil do realitní skutečnosti, že nejdu po nohou a také, že nejsem shazován koněm.
Reflexně, dalo by se říct i instinktivně, jsem své otevřené dlaně nabídl tomu asfaltu a několika kaménkům na něm. Kde zůstal ten německý smysl pro pořádek? Kaménky do mých dlaní vtiskly obtisky jako z doby kamenné. Podobné jsem poté měl také na pravém koleni. Těsně před přistáním se mi povedlo něžně odhodit deštník. Při tom jsem zaslechl smích Petry, propukl o to více, když majitelka smíchu zjistila, že až na zašpiněné kalhoty mi obličej zůstal v původním stavu. Před mým nosem ležela ohnutá pumpička, ze solidarity ke mně opustila kolo zároveň se mnou.
Už opět na nohou, jsem skoro neslyšně upozorněn Petrou, že při mém cirkusáckém kousku mě se řvoucím úsměvem sledoval jakýsi muž z okna protějšího domu. Když jsem se tím směrem podíval, chlap vztyčil uznaně palec, blbec. Byl jsem rád, že se Petra nemusí bavit sama. Strčil jsem si přední kolo mezi nohy a srovnal ohnutá řidítka. Pak sebral stále ještě neotevřený deštník ze země, vykonal otvírací fázi bezpečně ve stoje a pak teprve skočil na kolo. Deštník jsem za jízdy držel v pravé ruce nad hlavou a při intenzivnějším brzdění s kopce, kdy k tomu bylo zapotřebí obou rukou na řidítkách, deštník vždy přede mnou trčel jako štít.
Během té hodiny jízdou domů občas přestalo pršet nebo zase začalo. Tím pádem jsem se naučil otvírat bravurně deštník jednou rukou za jízdy, i když napoprvé se mi to vymklo z rukou a Petra se mohla potrhat smíchy při pohledu na kaskadérský kousek otce.
Druhý den v neděli bylo slunce už opět od rána. Zavřel jsem všechna již otevřená okna a zeptal se Petry: „Je ti průvan?“
„Tedy, tati, ty ale stále bravurně ovládáš češtinu.“ Na to jsem se ji zeptal, jestli neviděla někde moji plavku. To zůstalo bez odezvy. A vyrazili jsme nanovo ke kanálu s dvacetiletou Petrou. Tentokrát jsme jeli autem a jako vždy se s námi vezl můj přítel deštník shazovač. Pro změnu mi měl nahrazovat slunečník, který nevlastním. Auto jsem zavezl na okraj lesa mezi voňavé smrky. Poté jsem svou průvodkyni zlákal k následování k hustému křoví poblíž vodního kanálu. Slunce už mezitím pražilo k nevydržení. Petra mi udělala radost a začala ty jeho vražedné paprsky přijímat nahoře bez a já nahoře s deštníkem. Už zkrátka nesnesu to grilování za živa a také nechci na mou kůži přivolat rakovinu.
Má štíhlá lýtka mají tak malou plochu, že slunce se určitě může umlátit smíchy, když má takové tyčky opalovat. S určitosti má velký problém se z té výšky na ně trefit.
Ležím v trávě a v duchu přemítám, jaká je škoda, že v téhle poloze na břiše s deštníkem nad sebou, mohou má přibližovadla obdivovat všichni kolem, mimo mě. Asi si na ten deštník namontuji automobilová zpětná zrcadla, abych se i já mohl kochat pohledem na své ANTIKEJTY. Po funkční stránce jsem se svými špachtlemi vlastně na výsost spokojený. S tou estetickou ale ne. I na dráty do betonu je zajímavější pohled. Vlastně bych toho mohl využít ke zbohatnutí. Na svém těle má každý něco legračního. Nos, bradu, oko, případně i kuří.
Z břicha jsem se obrátil na záda a začal slunce pro změnu provokovat svou přední části těla. Deštník jsem si zapíchl mezi žebra a dělal mi tím pádem umělý mrak. Můj deštník má ale i nedokonalosti, měl by mít na sobě držadla jako v tramvaji. Také malá televize by na něm našla uplatnění. Zajímavé je, taková přání jsem v letech jinošských neměl. Deštník, slunečník ani křoví jsem nepotřeboval. Před sluncem jsem se neschovával. Teď i ten deštník mi dává málo stínu. Lezu čím dál víc do křoví za mnou, čím víc se blíží konec víkendu. Petra naopak lamentuje po vylezení z vody, jaká jí je zima.
Když jsem po chvilce funivým způsobem vypustil z mého křoví toužebné přání, aby už byla zima a minus dvacet, poslala mě Petra do horoucích pekel. A také jsem se prý měl narodit eskymačce na ledové kře. Na to jsem nic neřekl a jen v duchu doufal, aby v Norimberku brzo sněžilo. To jsou potom úplně jiné víkendy. Už jsem se viděl, jak sedím na lavičce ve dvacetistupňovém příjemném mrazíku s červeným nosem a moc šťastný, protože ze mě neteče čůrky pot.
