Slepice seděla na vejcích a pak si hned první den pyšně vykračovala se svými kuřaty po dvoře. Alma zrovna dělala obchůzku a objevila se za rohem. Když zahlédla kuřata, strnula. Slepice nebyly nic nového, především ten nepřívětivý
kohout, od kterého už ale má pokoj. Tyhle malé, co jsou tamhle, ještě ale neviděla.
Chtěla si to prohlédnout jednou z blízka, nic zlého nečekala, proto k nim pochodovala. Tak daleko ji kvočna nenechala dojít. S napůl roztaženými křídly vystřelila jako šíp přímo na Almu. Ta hodná slepice by napadla i velkého psa, ale co teď prováděla s tím mrňousem, už nebylo hezké, válela se po celém dvoře i s ním. Jejím zachráncem byl opět otec, který pracoval poblíž.
Kvočna nedostala kopanec, pouze vysvobodil svého chráněnce a kvočnu vzal pod paždí. Bílo hnědá Alma si nejdříve musela setřást z kožichu prach, poté i ona skončila na rukou svého pána, vedle kvočny. Té z opatrnosti držel táta pevně hlavu, aby strachy se třesoucí Almě nevyklovala oči. Pak je k sobě jemně přimáčkl, aby se cítily, z čehož ani jedna z nich nebyla nadšená. Zřejmě ale pochopily, že se jedna nemusí bát té druhé.
Už byl ale nejvyšší čas, aby se kvočna dostala ke svým kuřátkům. Pípala a cvrčela po dvoře, hledajíce svou maminku. Když ta opět měla půdu pod nohama, byla rodinka rychle opět v houfu. Potom otec zvedl jedno kuře a podržel ho Almě pod čenichem, při tom prstem jemně ťukal na její čichací orgán. Zřejmě i tady rychle pochopila, že tenhle ptáček je pro ni tabu.
Když v příštích dnech Alma potkala rodinu paní kvočny, z bezpečnostních důvodů se jim obloukem vyhnula.
Léto končilo a Alma vyrostla. Aby si zvykla na střelbu, konaly se v naší pískovně střelecké zkoušky. I tady s bravurou obstála. Když pak nastal čas honiteb, byla statným pomocníkem, kterého každý lovec rád viděl. Z myslivců neměl psa pouze Josef Forster, to prospělo Almě, neboť když táta neměl čas, bral si Almu do revíru Josef. Alma byla učenlivá, pochopila okamžitě každý povel. Před mnohými staršími psy byla o hodně napřed. Jí to bylo vrozené.
