Má starší dcera Iva má chemo za sebou. Bude následovat malá operace a ozařování. Prodělala zvracení, průjmy a dokonce jí mokvají palce u nohou kolem nehtů. Své zážitky kolem toho mi vždy dlouze vypráví, když u toho zrovna nejsem.
Jakou mají i v Německu okolo toho zdravotníci, myslím jak lékaři tak sestry, špatnou organizaci. To je na dlouhé psaní. Tedy jen její čerstvý a tentokrát veselý zážitek. Stejně postižené ženy se seznamuji v čekárnách nebo přímo při chemo.
Včera se němčinou dala do řeči s novou neznámou, stejně postiženou a stejně starou dámou.
Jak tak klebetily, dostala otázku, odkuď pochází když má jméno Iva. Po zaslechnutí, že z Čech, se ona dáma začala nahlas smát a začala poté mluvit češtinou s velkou zásobou slov. Jen prý byla trochu zvláštně komická. To se zase smála na plnou hubu Iva a že prý takhle mluví česky také její mladší dcera Julie.
Vyšlo najevo, že muž té ženy je zaměstnancem v norimberském závodu Bosch. Jejich zaměstnanci jsou na střídačku posíláni do budějovické pobočky s celou rodinou, aby tam zaváděli německý způsob práce a aby se naučili dodržovat termíny a nechali si vyprávění žertů na dobu mimopracovní.
Manželé měli v Budějovicích také čerstvou devítiměsíční dceru. Bydleli v domku u české rodiny která neznala ani zbla německy. Němka a její muž prodělali rychlokurz češtiny a paní se musela dorozumívat češtinou i doma, aby si mohli povídat při setkáních v domě i před ním.
Když bylo dcerunce pět, to už mluvila česky jako rozená Češka, vrátili se do Německa. Iva se dále dozvěděla, té dceři že je dnes už dvaadvacet. Česky ještě všemu rozumí, ale stydí se češtinou mluvit. Rodina jede občas do Č. B. navštívit české přátele z té doby. Jsou zváni na oběd a když česká hostitelka vyjede na německou slečnu: „Kolik chceš knedlíků?“ dostává odpověď „Zwei!“ Asi kvůli linii.
