Tyto zábavné parky vybudovala po celé Evropě holandská firma. Náš se nachází kousek od belgických hranic směrem na Luxemburg. Kolem velkého jezera jsou v různých vzdálenostech od něj, ale blízko sebe, vybudované domy pro rodiny s
dětmi ve třech kategoriích. Levnější, dražší a nejdražší VIP.
Poslední kategorii si rezervoval na týden náš zeť. Sauna, dvě WC, koupelna se sprchou a vanou, Whirlpool, místnost pro promítání filmů, krb, velký obývák spojený se zařízenou kuchyní i s nádobím a hrnci. V jednom rohu velká televize. Ta je také ve všech třech ložnicích.
Z obýváku východ na předzahrádku s dalším krbem na grilování, prostorný stůl se šesti křesly a dvěma lehátky.
Domy jsou obrostlé vegetací a stromy. Naproti oplocené místo pro vpuštění psů na jejich samostatné venčení. Z našeho domu vedlo devadesát sedm schodů dolů k jezeru.
Po příjezdu zaparkovat u svého domu, vyložit a poté odvézt auto na jedno z parkovišť poblíž. Všude závory, vpouštějí a vypouští jen při přiložení kartičky obdržené po zaplacení pobytu.
Podél jezera půjčovny kol, elektro kol, šlapacích čtyřkolek se stříškou pro dva dospělé a dvě děti. Množství autíček na elektropohon pro malé děti, trampolíny, pingpongové stoly, tenisové kurty, prostor pro minigolf. Ten je možný také hrát v prostorné restauraci. Tam je také mnoho drah pro porážení kuželek, bowling.
Na vodě jsou k zapůjčení různá šlapadla a prkna na surfování.
A hned první den jsem se ztratil a zabloudil bez mobilu v kapse. Bylo to tak. V počtu pět dospělých, jedna pětiletá Emilia, jsme se vydali po oněch schodech k jezeru. Labrador a rotvajlerka zůstali doma po řádném vyvenčení.
Podél jezera kolem dokola asfaltka pro pěší, souběžně neasfaltovaná cesta pro kolaře a různé jiné pojízdné vehikly.
Po slabé hodince jsme už za šera dorazili k již popsané velké restauraci. Mládí se rozhodlo si tam zahrát minigolf. Dceru jsem poprosil o klíč k domu, že se vrátím ke psům. Při obdržení klíčů jsem byl tázán, jestli trefím domů.
Svižným krokem jsem štrádoval nazpět v již nastalé tmě. Rodinky s kočárky mým směrem jsem míjel, těm proti mně se uhýbal. Od asfaltky vedly občas vlevo i vpravo další cestičky někam. Já si ale pamatoval, že ta naše odbočka ke schodům musí být ještě daleko. Také jsem si pamatoval, že tam jsou dva dřevění koně v životní velikosti. Nedošlo mi, že v té tmě už je nezahlédnu a proto jsem kolem nich svižným krokem pokračoval dál.
Pokud jdu někam sám v neznámém prostředí, občas se obracím a ukládám si, co oči vidí. Tentokrát jsem to nedělal, nepočítal jsem s osamoceným návratem. Když jsem ani po hodině nenarazil na koně, usoudil jsem, že něco nehraje. Vrátil jsem se raději k oné restauraci s minigolfem a prosklenými místy zjišťoval, jestli najdu mou smečku. Nic.
Určitě už vyrazili nazpět a nenarazili jsme na sebe, jelikož jsem byl už daleko od schodů k našemu obydlí. Mašíroval jsem tedy opět nazpět. Koně zase nikde. Už jsem si dělal starosti, že klíč mám já a nedostanou se dovnitř.
Předal jsem ještě víc do kroku. Na hodinkách skoro půl desáté. Lidi už jsem nepotkával. Najednou jsem se dostal mezi normální domy ze strany bez označení obce. Do kopce jsem se řádně zapotil. Domy končily. U posledního jsem zazvonil a vysvětlil, že jsem zabloudil a kam se chci dostat. Starší pán volal do chodby na svou ženu. Byli dost překvapení, že tu jsem pěšky. Prý musím ještě dost daleko nazpět.
Zevrubně mě informovali kudy se mám dát, abych se zase dostal k jezeru a jak poté postupovat dál. Jezero se konečně objevilo a asfaltka také. Už bylo skoro deset večer. Ti chudáci se nemohou dostat domů. V té tmě jsem byl zcela sám.
Pojednou se na mě ze tmy radostně vrhla naše rotvajlerka a za ní se objevila dcera a zeťák. Nejdřív jezdili autem mezi domky po celém parku, v domnění, že jsem zabloudil tam. Už chtěli zapojit tamější rančery u policie, kteří jsou v takových případech k dispozici. Přece jen mě ale chtěli nejdřív hledat pod těmi schody u jezera. Byli rádi, že mě objevili a já zase, že měli u sebe druhý klíč od našeho domku.
Zeť měl zprvu v úmyslu mě po nalezení uškrtit. Nakonec byli rádi, že dědka našli na jeho chodeckém maratonu. Co to ale je proti padesáti kilometrovém zrychleném přesunu na vojně. Tenkrát mi ale bylo o šedesát let méně…
Pětiletá Emilia a její první salta v životě. Kolik jich ještě bude muset udělat?
