Malá skupinka se sešla na sokolovském hřbitově. Předcházel tomu telefonát. Kamarád a bývalý fotbalový spoluhráč Wolfgang (ne Amadeus) mi volal ze svého nynějšího bydliště v německém Aschaffenburku.
I když si léta telefonujeme, osobně jsme se neviděli mnoho let. Před měsícem Wolfimu zemřela žena po dlouholeté nemoci. On sám na tom není po zdravotní stránce dobře, hlavně horšící se zrak už mu nedovolí řídit auto. Chtěl by mě vidět a také možná naposledy se podívat domů na Sokolovsko.
Syn ho se svou přítelkyní odvezou, někde bychom se v Sokolově mohli setkat. V Bukovanech u Sokolova má ještě bratra a na tamějším hřbitově rodiče. Když oznámil, že také chce zapálit na sokolovském hřbitově svíčku u našeho dalšího spoluhráče Václava, který zemřel už před deseti lety, dostal jsem nápad.
„Wolfi, sejdeme se u Venci, co říkáš? Řekni den a hodinu, já tam budu z Norimberku za dvě slabé hodiny…“
„My tam pojedeme v úterý a vracet se budeme v neděli, tak se tam slezeme ve středu v deset, jo?“
Domluveno. Měl jsem tři dny čas. Zavolal jsem do Sokolova kamarádům Fandovi náš hřbitovní úmysl a také Johnnymu. Ten se narodil v Anglii 1942 a po návratu po oné válce ho využili různé skupiny jako zpěváka v angličtině. Nyní má skupinu vlastní, známe se s Johnnym mnoho let. O tři roky mladší kluk, kopal chvíli za žáky sokolovského Baníku, když my byli v dorostu. Po vojně už se věnoval jen hudbě.
Jako starší dorost jsme vykopali 1. ligu. Já už prvoligově nehrál, ale proháněl míč v Liberci. Proto už nejsem na fotkách našeho sokolovského mužstva. Tu, na které jsou s jedním z nejlepších světových hráčů všech dob Bicanem, jim docela závidím.
Za Baník z nás nejdéle hrál právě Venda a to do čtyřiceti let. Proto asi také dostal nová kolena, což zapříčinila infekci, která ho přivedla na místo našeho srazu. Zaparkoval jsem s půlhodinovým předstihem a vydal se k poslednímu odpočinku své maminky. Zapálil jí svíčku se srdíčkem, chvíli na mámu mluvil a zavzpomínal, jak s humorem zvládla ukočírovat nás pět dětí.
Naproti jsem postál u rodinné hrobky, v které spočinula Bohunka, výborná žena velmi dobrého kamaráda Mirka. Mirek ji následoval nedávno. S tou rodinou jsme byli úzce spřátelení s kamarádem Harrym, a to i s rodiči Mirka. Teď naše přátelství přeskočilo i na děti Bohunky a Mirka.
Vyšel jsem branou hřbitova a sedl si na lavičku naproti. Netrvalo dlouho a od parkoviště přicházela mladá žena, mladý muž a starší děd. Ten mě poznal i na dálku. Wolfgang. U lavičky jsme se nechali zvěčnit jeho synem, možná se už nesejdeme, věk neúprosně pokračuje v hlodání.
Společně jsme vešli na hřbitov a mířili k odpočinku Vendy. Od toho místa se vynořila žena Václava. Přátelsky jsme se s ní objali s Wolfim. Poté kamarádovi zapálili své svíčky. Z hloubky hřbitova se vynořil další náš bývalý spoluhráč, mě oznámil, že jsem stále stejně ukecaný.
Branou se k nám blížil kamarád Fanda. Hned utrousil, že už v těchto místech můžeme pomalu trénovat. Po něm vplul na hřbitov Johnny, nedávno mu zemřel jeden člen kapely. Také s Anglánem jsme se srdečně objali. Naposledy jsme se viděli v roce 2005. Hergot, proč to tak utíká?
Rozproudilo se veselé vzpomínání na mladá i starší léta, naši mezitím hřbitovní kamarádi měli určitě radost. Objevil se krásný asi šedesátiletý chlapík a s úsměvem se mě ptal, jestli vím, jak mi také říkali v autoservisu?
„Trepifajksl, protože jsem chodil bíbratý jako Matuška,“ jsem ho předešel. Při pohledu na protézu místo jedné ruky, jsem si vzpomněl, Petr byl v autoservisu učedníkem. O ruku přišel na vojně. I takto dělal na dolech panského kočího do důchodu, tedy mu musí být něco přes šedesát.
Naše veselé vzpomínání pokračovalo, když přicházela našim směrem zralá štíhlá žena. Upřeně jsem se na ni podíval, a: „Ty si s náma chodila na čaje!“ Upřeně mi opětovala zkoumavý pohled, a: „Kocour!“
Asi po dvou hodinách jsme se rozcházeli, loučili jsme se i s těmi kamarády, co s námi už odejít nemohli.
Omlouvám se za tuplák!
