Vzpomínky při holení

Někdo to dělá ráno, někdo zase večer a já využívám dlouhých reklam na Nově. Řeč je teď o pánském holení. Já mám tuhle činnost na programu sotva rok a půl a už mi leze na nervy.

 A to jsem se na to vždycky tak těšil. Když mi bylo takových 8 let, neznal jsem snad větší zábavu, než se jednou za čas s tátou u zrcadla oholit. Já samozřejmě jenom jako. Namydlil jsem se tím zajímavým kulatým štětcem až za ušima a když jsem se dostatečně prohlídnul, jaký jsem fešák, umyl jsem se. Když jsem byl starší, mohl jsem se „jakoholit“ strojkem bez žiletky. Tenkrát jsem nevěřil tátovým slovům, že mě to holení bude ještě jednou mrzet. Kdepak, pro mě vousy byly známkou dospěláctví a zbavit se jich byl jako slavnostní ceremoniál.

Dnes není věci, kterou bych déle odkládal. A to to stačí udělat jen jednou týdně. Vždy, když v neděli večer zazní znělka reklamy, odpochoduji do koupelny. Co budu říkat za pár let? Znám to z vyprávění. Častokrát jsem slyšel: „Ráno nepoznáš, že jsi se večer holil.“

Při samotném „aktu“ se pak snažím vcítit do toho malého kluka, který toužil být velký a stát u toho zrcadla, jako zrovna já teď. Nějak to ale nejde, možná jsem netušil, že to bude trvat tak dlouho a že je to taky hodně nebezpečná záležitost. Stačí přece málo a jsou jizvy na světě. Anebo mě nikdo neřekl, že voda po holení tolik pálí.

Jedním takovým „už abych“ byl samosebou i řidický průkaz. A teď? Stačí zapnout zprávy a záhy si rozmýšlíte, jestli v létě do té autoškoly jít. A když půjdu, naučí mě tam toho tolik, abych se vyhnul všem těmhle automobilovým neštěstím?

Takových příkladů dospělosti by bylo dost a dost. Těžko říct proč z toho dětského nadšení vyrosteme. Možná to ale všechno bude tím, že čím jsme starší, vážíme si míň a míň toho, že jsme dospělí. Uvědomujeme si tu čím dál tím větší zodpovědnost. Někdy by to ale bez ní šlo snadněji.