Jak se vybírají novináři aneb konkurz v MF DNES na vlastní oči

Když jsem vcházel do vysoké prosklené budovy s obrovským červeným nápisem DNES, netušil jsem, co přesně mě uvnitř čeká. Jen jsem věděl, že se mám zúčastit výběrového řízení na zářijový dvoutýdenní kurz novinařiny v MF DNES, na který jsem se v průběhu května zkusmo přihlásil. Zájemců totiž bylo moc a bylo třeba vybrat z toho kvanta přihlášených pouze pár jedinců.

Redakce MF DNESIdnes

Proti dveřím byla hned recepce, takže jsem nemohl zabloudit. „Dobrý den, já jdu na …“ „ Na kurz do Mladé fronty?“ skočí mi s úsměvem do řeči pán za pultem a posílá mě do čekací haly. Tady, přestože ještě zbývá 10 minut do smluveného času, mlčky sedí už téměř dvacítka lidí. Zatímco si hledám místo, přejíždím přítomné pohledem a zaráží mě, že je tu i početné zastoupení kandidátů středního věku. Přeci jen jsem čekal spíše studenty nebo čerstvé absolventy. Ale je vidět, že novinářská práce táhne každého. 

Hodně lidí na málo míst
Tak už jsem si konečně našel volnou sedačku. Někteří si mě stihli změřit také a netvářili se zrovna laskavě. Zřejmě berou tento souboj konkurce prestižněji. Já jsem si spočítal, že si zase až tak velké naděje dávat nemám. Vzhledem k tomu, že tenhle konkurz probíhá několik týdnů ráno a odpoledne, dá se očekávat, že se řady zájemců počítají na stovky. A kdo ví, podle jakého klíče budoucí kurzisty redakce vybírá. Takže jdu hlavně zjistit to, jak má podle nich vypadat správný novinář. 

Moc jsem si ale neposeděl. „Zdravím vás, všichni, co jdete kvůli kurzu, za mnou.“ zavelí najednou uprostřed čekárny pohledná blondýnka. Vede nás do konferenční místnosti, kde je spousta stolů a židlí ve tvaru podkovy. Usadíme se a slečna se nám představuje jako Lucie Šmoldasová, tedy ta osoba, která s námi vedla emailovou korespondenci při přihlašování. Brzy mezi nás přichází přímo člen redakčního týmu, zástupce šéfredaktora MF DNES Michal Musil. Oba nám společně vysvětlují, proč jsme tady a co nás čeká. 

Novinář musí znát základní věci
„Někdo má literární talent, ale chybějí mu určité znalosti, jíný zase všechno ví, ale neumí psát.“ vysvětluje nám Musil, proč si nás vlastně pozvali. „Chtěli jsme si u vás prověřit obojí naživo.“ 

Čeká nás každého krátký pohvor, ale ještě předtím asi hodinový test všeobecného přehledu. „Jsou tam otázky, na které musíte znát odpovědi. Když na vás v redakci někdo něco zakřičí, musíte vědět oč jde, není čas cokoli někde hledat.“ upozorňuje zástupce šéfredaktora.

Žádné dotazy. Tím pádem hurá na test. Byly nám rozdány rovnou dvě varianty, abychom prý neopisovali. I když to si neumím dost dobře představit, při té nevraživosti ze stran některých mých konkurentů. Tak a můžeme otočit. Otázky jsou řazené od všeobecných až po ty specifické pro jednotlivé rubriky. „Co rozumíte pod pojmem listopad89?“ To není tak těžké, říkám si, co asi bude dál? Podobný dotaz na srpen68. To je fajn, dějiny mi nedělají potíže. Co tu máme pak? „Kdo to je Václav Havel?“ Aha tak to bude nějaký chyták ne? Tak primitivní to zase být nemůže, ale tak raději odpovím, jak mi rozum velí. „Jak se jmenuje kouzelník z knih J.K. Rowlingové? Kdo je to Michal Viewegh?“ Dobře, tak tohle už nebude náhoda. To asi má být skutečně lehký test. 

Mezery přišly v ekonomice
Pokračuji dál téměř automaticky a nad některými odpověďmi ani moc nepřemýšlím. Narážím až u otázek z ekonomické rubriky, tady můj test dosahuje prvních trhlin. Tuhle část novin obvykle přeskakuji, a tak mi pojem fiskální politika nic neříká. Ani mé vysvětlení regulace nájemného nebude zrovna z těch nejpřesnějších. Alespoň, že si spravím chuť sportovní sestavou otázek. Tam nemám problém s žádnou odpovědí. Nakonec ještě pár řádek o tom, co bych chtěl v redakci dělat a je to. 

Když jsem konečně vzhlédl od testu, zjistil jsem, že jsem byl do práce tak neuvěřitelně zabrán, že jsem si neuvědomil, že už jsme v místnosti pouze dva píšící. Šel jsem tedy své dílo také odevzdat. Slečna Šmoldasová mi doporučuje, ať se jdu projít na chvíli po chodbě a do dvaceti minut si nás budou postupně volat. 

Venku právě zuří vášnivá debata o tom, kdo to má z Prahy nejdál a kdo potřebuje jít k pohovoru nejdříve. „Já jsem až z Valašska a mám to skoro 400 kilometrů.“ říká jedna paní mladší dívce, která se ale nevzdává. „No vidíte, já bydlím kousek od Valašských Klobouků, tak to máme stejné.“ 

Nechávám debatující svému osudu a jdu si číst noviny o kousek dál na dřevěnou lavici. Přelouskávám už téměř poslední stránku, když si pro mě přichází do chodby pan Musil. Uvnitř se ještě jednou oficiálně pozdravíme, potřeseme pravicí a pak už si jdu sednout, abych si vyslechl ortel. 

Pořádně sledujte zpravodajství
Musil ještě chvíli listuje v mém životopisu a testu, než začne mluvit. „Ne, že byste tam měl moc chyb, to ne, ale jsou to věci, které musíte znát.“ Hned jsem věděl, že má na mysli mé ekonomické neznalosti. „Vím, že byste chtěl dělat sport, ale stejně sledujte kompletní zpravodajství.“ zakabonil se. 

„Vždyť, když se na to podívám vy nepíšete vůbec špatně,“ listuje Musil dál ukázkami mých prací, „takže si doplňte přehled, příště se přihlaste a budete mít velkou šanci, že vás vezmeme.“ 

Spousta těch, kteří se přihlásili, prý neuměli ani psát a ani se neorientovali v současném dění, já toho údajně vím dost, ale ješně ne tolik, abych mohl být v jedné redakci s hotovými novináři. 

Z konkurzu jsem tak rozhodně neodcházel nějak zklamaný, spíš s dobrým pocitem a nabytý o novou zkušenost. Zavzpomínal jsem si na hodinu Tvůrčích dílen publicistické tvorby, kdy jsme psali v týmech podobný test na aktuální politické, společenské a kulturní dění. Tehdy jsme jako kolektiv dopadli hrůzostrašně. Asi na tom něco bude. Příště už ekonomiku v novinách nepřeskočím.

Poblikováno také na webu generace20.cz